V noci jsem zahlédl část záznamu tohoto utkání. Utkání, které nenadchne - defenzivní honička bez chytrosti, mazanosti. Nemám rád povznesené soudy, ale o takových utkáních se nedá nic sympatického říct. Těžká neradostná dřina: po ztrátě míče ihned se vracet, po získání míče ihned uhánět kupředu doplnit stanovený počet spoluhráčů u soupeřova vápna. Hráči musí hrát rychle, nezdržovat, takže spěchají znovu a znovu zpět a pak kupředu. Dovedu si představit zoufalství těch hráčů, když zbytečně uhánějí kupředu a přitom vědí, že jejich spoluhráč znovu pošle z křídla vysoký centr za bránu, nebo míč napálí do nejbližšího soupeře, nebo narazí ve zbytečně vysoké rychlosti s míčem do bránícího soupeře.
Úporná snaha dostat se co nejdříve k soupeřově bráně, není asi zrovna tím nejlepším řešením. Asi to není nejlepší řešení jak dávat góly. Hrát takovým způsobem vyžaduje takové technické kvality, se kterými se takový fotbal dá hrát. Pokud takové kvality chybí, je to jenom bohapustá, nikam nevedoucí dřina.
Možným lékem na takový nefotbal může být třeba výuka takového driblinku, při kterém vyškolený hráč dokáže přejít na tréninku až přes čtyři soupeře. A aby to mělo význam, musí to dokázat každý hráč mužstva. Tím ovšem netvrdím, že nebude už třeba běhat jako Tarzan po pralese. Naopak - běhat se musí, ale honička není ještě fotbal. Driblink sám o sobě také ještě není fotbal, ale je veledůležitý a přitom jeho absence v českém fotbale, jak se zdá, moc trenérům nechybí.
Kdo ale dokáže u nás naučit driblovat všechny hráče v mužstvu? Vy to víte? Já to nevím.
A tož tak, jak říkají Moraváci.
