Dnes si moje žena vyprávěla se svou nejlepší kamarádkou tlumeným hlasem, ale tak abych to slyšel, že dnešní mužští nejsou nic moc. To prý takový Bivoj chytil divokého kance a na zádech ho donesl až do civilizace.
To mi připomnělo můj dluh vůči Vilému Chrástu Podbabskému. Vilém totiž na str. 98 svého Zápisníku hospodáře píše o svém ušlechtilém skutku, se kterým se nikde nepochlubil. Zaslechl kdysi, jak objekt jeho velké, ale neopětované lásky, učitelka základní školy Klementina Příhrazská, říká své známé s očividnou melancholií, že muži už nejsou muži, jako byl Bivoj.
Viléma se to velmi dotklo a rozhodl se reagovat tak, jak má chlap reagovat. Odebral se do lesa na Babě a doslova tam uhonil obrovského divočáka. Vilém si nejdříve divočáka vzal na záda, ale pak se rozhodl nést jej v náručí, protože kanec srdceryvně naříkal a soucitný Vilém ho při chůzi konejšil a kolébal na rukou. Asi 200 metrů od Kosmonos zoufalství kance dosáhlo vrcholu. Vilém ho postavil na zem a dal mu svobodu, protože pro slzy sám neviděl na cestu. Pro oboustranné dojetí se dlouho od sebe nemohli odtrhnout. Ani obvyklá Vilémova chlapská drsnost neměla tehdy šanci.
