V 60. létech jsem sloužil nejen u tankového pluku Kroměříž, ale také na říční protiponorkové fregatě Kroměřížský komsomolec, hlídající důležitý úsek řeky Moravy mezi Olomoucí a Břeclaví. Tuto službu jsem vykonával ve vedlejším vojenském služebním poměru (VVSP). I když to byla služba mimořádně náročná (ve výborném, politicky uvědomělém kolektivu), nezapomínali jsme na zásobování plukovní kuchyně lovem hodnotných uzených šprot pomocí armádních vlečných sítí nejlepších v celém Varšavském paktu. Ptáte-li se, proč uzené šproty, nevím. Každopádně pomazánka z uzených šprot vyhrávala každoročně Soutěž tvořivosti vojenské mládeže Varšavského paktu (STVMVP).
Když jsme po službě přistávali na bojovém kotvišti v Kroměříži, čekala na nás již děvčata, politicky a fyzicky mimořádně vyspělá, prostě svazačky, které nám záviděly vojenské útvary od Chebu až po Čiernou pri Čope. V útvarové jídelně jsme pak děvčata hostili vším, co nám řeka dala a také tou úžasnou pomazánkou z říčních uzených šprot. Děvčata se rozveselila, zpívala a recitovala pokrokovou vojenskou poezii ve všech jazycích vojsk Varšavského paktu. Některá si dokonce dodala kuráž a vděčně nás objímala tak, jako kdybychom vyhráli 2. světovou válku. Bohužel, některá děvčata šla ještě dále v projevech vděčnosti a šmátrala rukama i tam, kde neměla. Obvykle jsme je napomenuli a upozornili na vypjatou mezinárodní situaci. Holky obvykle pochopily, zapnuly a upravily si modré svazácké košile a omluvily se. Jednou jsme museli, bohužel, dokonce zavolat dozorčího důstojníka pluku. Major, bývalý děvkař, domluvil děvčatům tak dojemně a otcovsky, že jsme se všichni rozplakali. Slzy dokonce vyhrkly i tomu starému kurevníkovi.
