Tato banální zkouška v zimě 1968/1969 trvala jenom několik hodin denně - 12 hodin - na dálnici u Hranic, v polích za městem. Pokud ve městě vál vítr, tak v polích to fičelo náramně, jak už to na pláních bývá, teplota byla minus 15°C. Vločky, pokud se občas objevily, nepadaly, ale létaly - vodorovně se zemí, jako u Stalingradu. Dálniční šéfové měli v Hranicích takový vtipný zlepšovák : byl nějaký předpis, že se pracuje jen do teploty minus 15°C. Oni však usoudili, že venkovní teplota se bude nejlépe měřit v závětří, a sice v takovém, kde rychlost větru bude téměř nulová. Tehdy se nehovořilo o nějaké pocitové teplotě jako dnes. Pocitová teplota tehdy mohla být třeba minus 25°C až 30°C, nevím. Nedovedete si představit, jak chutnal teplý oběd a horký čaj v zaplivaném pajzlu na náměstí v Hranicích, kam nás přivezly náklaďáky a přesně po uplynutí polední přestávky odvezly.
Píšu o velmi malé zkoušce na gulag, protože již předtím jsem měl možnost si přečíst Solženicynův Jediný den Ivana Děnisoviče. Pro vězně ze Solženicynova gulagu by práce na dálnici v Hranicích byla přímo snovou odměnou za dobré chování.
