Real - Bayern 2:2

Real postupuje do finále Ligy mistrů UEFA také díky tomu, že brankářská dvojka Bayernu neumí kopat levou nohou. A také asi kvůli neodpískané penaltě za ruku Marcela. Kdyby existovala statistika prohraných utkání jenom díky tomu, že hráč neuměl zakončit třeba levou, protože to pravou nestihl, nebo že hráč neuměl levou (pravou) nahrát na gól, tak by to byla obrovská řada statisticky podchycených neúspěchů, které mohly být třeba příčinou pádu do nižší soutěže, nebo ztrátou prvenství v soutěži a také v neposlední řadě ztrátou velkého množství potřebných peněz. Jedno  toporné pazdero a tolik neštěstí! Mamma mia! Jak to že to podcenili trenéři takového mužstva, jako je Bayern? Brankář potřebuje mít obě nohy kvůli takovým a podobným zásahům stejně šikovné. Na to stačí nějakou dobu trénovat kopací práci obou nohou na odrazové stěně, a to každý hráč mužstva. Existují sice odborné informace o tom, že někdo se nemůže naučit kopat druhou nohou, že je to nějakým uzpůsobením mozku. Je známé, že odborné informace se přebírají z různých pramenů, aniž se vždycky ověřují, tak že je dobré si takovou informaci o "mozkonožním" problému přečíst a jít klidně trénovat obě nohy na odrazové stěně. Také se nedovíte skoro nikde o odrazových stěnách. Kdysi v 70. létech jsem četl v nějaké brožuře, že odrazová stěna je jedna z mnoha fotbalových pomůcek. Ten, kdo to odněkud opsal do své brožury, nikdy zřejmě neviděl racionální, někam vedoucí trénink na stěně. Nikdy neviděl takové dva bombarďáky, jaké jsem měl tu čest vidět v dorosteneckém věku ve své rodné obci. Trénovali spolu na vratech od stodoly a když přišli na hřiště na oficiální trénink, tak pálili z volejů takové bomby, jaké jsem od té doby neviděl. To nebyla střelba na náhodu jako v naší lize, to byly přesné, sebejisté pecky nártem z velkého vápna a trestňáky ze 30 až 35 metrů na bránu. Jednou nemělo A mužstvo brankáře na tréninku, tak jsem neprozřetelně zaskočil do brány a po celou dobu jsem se klepal strachy, že mě některý zabije bombou bez přípravy. Bylo pro mne velkou ctí, když se jeden z těchto bombarďáků po desítkách let zeptal mého bratra, kde má svého bratra (tedy mne), který kopal vždy celé léto bosýma nohama. Bosýma nohama jsem získal zajímavý cit v nohách, větší než v obuvi a naučil jsem se bleskovým střelám bez vydávání velké síly. Cit pro zásahy nártem jsem využíval při nohejbalu. Na vhodné míče jsem vyskakoval do výšky a nůžkami dopředu jsem posílal bomby nártem přes síť. Tento způsob střelby v nohejbalu jsem neviděl v televizi dodnes. Nůžky dopředu - vyskočí se do vzduchu a střihne se nohama pod tělem. Takže se nestřílí zády k soupeři s nohama nad hlavou. Odkoukal jsem to od stopera Benfiky Lisabon Germana ze slavné doby Benfiky, kdy v ní hrál Eusébio. Germano to používal, když zareagoval na skákavou přihrávku soupeře a aby se nezdržoval zpracováváním míče letícího v malé výšce nad zemí, tak vyskočil, střihl dobře placenýma nožičkama pod sebou a poslal kupředu třeba třicetimetrovou přesnou přihrávku nártem.