pondělí 11. května 2015
Radostná zpráva
Ranní zpravodajský pořad Svobodného rádia Kančí Lhota přinesl uklidňující zprávu z tajného zdroje, blízkého hlavnímu štábu NATO. Naši západní spojenci nás tentokrát nenechají na holičkách jako v r. 1938, ale budou nás bránit až do posledního živého Čecha.
Kapitán Eric Brown
Kapitán RAF (Royal Air Force - Královské vojenské letectvo) Eric Brown se v lednu 1944 stal zkušebním pilotem a posléze zkušebním šéfpilotem ve slavném Královském leteckém ústavu RAE ve Farnborough, takže testoval i ukořistěná německá letadla, včetně tryskových a raketových. Celkem vyzkoušel 55 různých typů německých letadel.
O svých zkušenostech a zážitcích s pilotováním německých válečných strojů napsal knihu "Křídla Luftwaffe". Při zkoumání strojů také spolupracoval s německými válečnými zajatci, piloty i pozemním letovým personálem, kteří někdy neprojevovali zrovna nadšení, ale vidina toho, že by skončili v obvyklých zajateckých táborech, jim umožnila najít cestu výhodnou pro obě strany.
Kniha je doplněna fotografiemi a spoustou kvalitních kreseb znázorňujících německá letadla jakoby bez potahu. Tyto velmi zajímavé kresby - ukazující vnitřní konstrukční detaily bojových strojů - mají svůj odborný název, bohužel jsem ho již zapomněl.
Také pochopitelně zkoušel proslulý Focke-Wulf 190 a v mnoha jeho verzích. Cituji : "Fw 190 jsem pilotoval mnohokrát v mnoha jeho verzích - mezi posledními členy rodiny stíhacích letadel konstruktéra Kurta Tanka s hvězdicovými motory, s nimiž jsem letěl, byl 28. července 1945 i Fw 190F-8 (AM111) - a pokaždé jsem zažíval ten pocit rozjařenosti, který pramenil z pilotování letadla, o němž člověk instinktivně věděl, že je prima, avšak jež zároveň vyžadovalo pilotovu zručnost, pokud měly být využity jeho vysoké kvality. Právě tak jako Spitfire Mk. IX byl patrně nejlepším britským stíhacím letounem, který bojoval ve 2. světové válce, na německé straně si podobné uznání zaslouží nepochybně tento jeho teutonský protivník. Oba stroje byly ve své době a třídě svrchovanými pány, oba byly odolné a po technické stránce skvělé, a kdyby tu některý z nich nebyl, aby se postavil druhému, pak by se v kritických chvílích osudů obou bojujících stran rovnováha sil ve vzduchu bývala mohla dramaticky změnit."
O svých zkušenostech a zážitcích s pilotováním německých válečných strojů napsal knihu "Křídla Luftwaffe". Při zkoumání strojů také spolupracoval s německými válečnými zajatci, piloty i pozemním letovým personálem, kteří někdy neprojevovali zrovna nadšení, ale vidina toho, že by skončili v obvyklých zajateckých táborech, jim umožnila najít cestu výhodnou pro obě strany.
Kniha je doplněna fotografiemi a spoustou kvalitních kreseb znázorňujících německá letadla jakoby bez potahu. Tyto velmi zajímavé kresby - ukazující vnitřní konstrukční detaily bojových strojů - mají svůj odborný název, bohužel jsem ho již zapomněl.
Také pochopitelně zkoušel proslulý Focke-Wulf 190 a v mnoha jeho verzích. Cituji : "Fw 190 jsem pilotoval mnohokrát v mnoha jeho verzích - mezi posledními členy rodiny stíhacích letadel konstruktéra Kurta Tanka s hvězdicovými motory, s nimiž jsem letěl, byl 28. července 1945 i Fw 190F-8 (AM111) - a pokaždé jsem zažíval ten pocit rozjařenosti, který pramenil z pilotování letadla, o němž člověk instinktivně věděl, že je prima, avšak jež zároveň vyžadovalo pilotovu zručnost, pokud měly být využity jeho vysoké kvality. Právě tak jako Spitfire Mk. IX byl patrně nejlepším britským stíhacím letounem, který bojoval ve 2. světové válce, na německé straně si podobné uznání zaslouží nepochybně tento jeho teutonský protivník. Oba stroje byly ve své době a třídě svrchovanými pány, oba byly odolné a po technické stránce skvělé, a kdyby tu některý z nich nebyl, aby se postavil druhému, pak by se v kritických chvílích osudů obou bojujících stran rovnováha sil ve vzduchu bývala mohla dramaticky změnit."
neděle 10. května 2015
Vzkaz mému sečtělému psovi
Milý Frankie, nejen člověk, ale i pes si musí dávat v Kosmonosech pozor, kam šlápne.
10. květen 2015 - aktuální inovace
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne a Rus se roz..lí, pardon, nasere, Hynku, Viléme, Jarmilo!
pátek 8. května 2015
Ve výuce matematiky se blýská na lepší časy
Podle deníku Právo české školy začínají přicházet na chuť výuce matematiky podle metody prof. Hejného, s jejíž pomocí děti samy a s radostí objevují taje logického myšlení.
Ve školním roce 2012/2013 se metodou Hejného vyučovalo na 8 procentech základ. škol (přibližně 300 škol), ve školním roce 2014/2015 na více než 800 školách, což je asi 20 % škol. Průzkum školní inspekce ukázal, že přes 98 % škol s metodou učinilo pozitivní zkušenost. Metoda rozvíjí logiku, představivost a matematické myšlení. Žáci 1. stupně mají pak aktivnější přístup k učení a matematika se u nich přirozeně propojuje s praxí.
Podle prof. Hejného nesmí kantor dostat "příkazem", aby učil touto metodou. Vzbudí to prý asi obranné reakce a vše se může pokazit hned na začátku. Učitel v této metodě pracuje jinak než doposud, musí se oprostit od dlouholetých zažitých postupů, vyžaduje to určitý trénink. Trvá to zpravidla dva roky, než se učitel sžije s odlišným stylem výuky.
"Učitel musí zapomenout na roli "vševědoucího" a naučit se přesouvat veškeré objevování na své žáky," říká prof. Hejný. I když se to zdá, že nechat žáky samy sobě na pospas (poskytovat jim do určité míry samostatnost, nechat je objevovat, nechat je sebevzdělávat) je cesta do pekel, Hejného postupy si s tím zřejmě dokážou poradit. Žákům to prý vyhovuje, probudí se v nich zájem a zbavuje je to strachu z matematiky. Myslím, že v dnešní době, kdy spousta žáků má strach z matematiky (což ostatně platilo i v minulosti), kdy se hovoří stále o tom, že chybí techničtí experti, je metoda prof. Hejného darem z nebes.
(Informace převzaty z deníku Právo, středa 15. dubna 2015.)
Ve školním roce 2012/2013 se metodou Hejného vyučovalo na 8 procentech základ. škol (přibližně 300 škol), ve školním roce 2014/2015 na více než 800 školách, což je asi 20 % škol. Průzkum školní inspekce ukázal, že přes 98 % škol s metodou učinilo pozitivní zkušenost. Metoda rozvíjí logiku, představivost a matematické myšlení. Žáci 1. stupně mají pak aktivnější přístup k učení a matematika se u nich přirozeně propojuje s praxí.
Podle prof. Hejného nesmí kantor dostat "příkazem", aby učil touto metodou. Vzbudí to prý asi obranné reakce a vše se může pokazit hned na začátku. Učitel v této metodě pracuje jinak než doposud, musí se oprostit od dlouholetých zažitých postupů, vyžaduje to určitý trénink. Trvá to zpravidla dva roky, než se učitel sžije s odlišným stylem výuky.
"Učitel musí zapomenout na roli "vševědoucího" a naučit se přesouvat veškeré objevování na své žáky," říká prof. Hejný. I když se to zdá, že nechat žáky samy sobě na pospas (poskytovat jim do určité míry samostatnost, nechat je objevovat, nechat je sebevzdělávat) je cesta do pekel, Hejného postupy si s tím zřejmě dokážou poradit. Žákům to prý vyhovuje, probudí se v nich zájem a zbavuje je to strachu z matematiky. Myslím, že v dnešní době, kdy spousta žáků má strach z matematiky (což ostatně platilo i v minulosti), kdy se hovoří stále o tom, že chybí techničtí experti, je metoda prof. Hejného darem z nebes.
(Informace převzaty z deníku Právo, středa 15. dubna 2015.)
čtvrtek 7. května 2015
Namoutě, byl to dobrý zámecký pán
I byl vskutku Gerhard Umakart Jenštejn z Jenštejna svým poddaným dobrou vrchností. Již tehdy pracovali jeho poddaní jen pět dní v týdnu, v neděli byl den sváteční a konečně v sobotu museli poddaní na ranní mši svatou a pak si mohli celou hodinu demonstrovat pod okny své nejjasnější vrchnosti. Každý měl právo volat všechno, co se mu zamanulo a vrchnost, která po celou dobu vždy s úsměvem naslouchala v okně, pak vybrala tři největší křiklouny, kteří neprodleně dostali každý dva zlaté a k tomu pět ran holí.
Není divu, že všichni poddaní (i ti právě nemocní) nikdy nechyběli pod okny a volali ze všech sil. Ty dva zlaté stály za to. Pochopitelně že oddaní poddaní byli praktičtí, takže všichni vždy přišli s kalhotami vzadu důkladně vycpanými.
Není divu, že všichni poddaní (i ti právě nemocní) nikdy nechyběli pod okny a volali ze všech sil. Ty dva zlaté stály za to. Pochopitelně že oddaní poddaní byli praktičtí, takže všichni vždy přišli s kalhotami vzadu důkladně vycpanými.
středa 6. května 2015
Další Gustavův dotaz
Raute, lidstvo již dávno používá sušené mléko. K tomu, abychom dostali tekuté mléko, stačí zalít sušené mléko vodou. Můj dotaz zní : Až vynalezne lidstvo sušenou vodu, jakým způsobem získáme např. z balíčku sušené vody vodu tekutou?
Drahý Gustave, nejsem ten, který je schopen Tvůj zajímavý dotaz zodpovědět. Zkus položit tutéž otázku koňovi, ten má větší hlavu.
Drahý Gustave, nejsem ten, který je schopen Tvůj zajímavý dotaz zodpovědět. Zkus položit tutéž otázku koňovi, ten má větší hlavu.
André Rieu opět v Praze
22. května vystoupí v O2 aréně se svým Johann Strauss Orchestra. Na internetu, na You Tube, je spousta ukázek z jeho koncertů. Rieu, vysoký Holanďan s figurou a účesem holandského fotbalisty z doby, kdy se hrál tzv. totální fotbal, je světoznámý houslista, skladatel, aranžér a dirigent. Jeho nejoblíbenějším skladatelem je Johann Strauss.
Rieu hraje i současnou hudbu. Říká : "Záleží mi opravdu jen na melodii. Když se dotkne mého srdce, dotkne se i vašeho. Nezáleží, jestli je to starší nebo nová hudba."
Rieu hraje i současnou hudbu. Říká : "Záleží mi opravdu jen na melodii. Když se dotkne mého srdce, dotkne se i vašeho. Nezáleží, jestli je to starší nebo nová hudba."
Cena Magnesia litera 2015 za knihu roku
Tuto cenu získal román Martina Reinera "Básník", rozsáhlý životopis básníka Ivana Blatného. Martin Reiner si dílo připravoval po celé desetiletí. Píše nejen o Blatném, ale i o Kainarovi, Ortenovi, Nezvalovi, Chalupeckém a dalších. K tomu načetl více než 400 souvisejících knih!
Když jsem si informace o této knize přečetl v deníku Právo ze středy 15. dubna, vzpomněl jsem si na dr. Petříčka, který v současnosti pracuje na knize o Kosmonosech. Vím jen málo, téměř nic o práci na takových tématech, přesto musím před Václavem Petříčkem smeknout. Nedávno se mi dostala do rukou malá knížka pojednávající o kostele v mé rodné obci. Knížka se dá zařadit do literatury faktu. Tato malá práce je plná informací, které se musely někde najít, získat, muselo se vést k tomu velké množství rozhovorů, navštívit místa, kde by se mohly informace asi nalézat. Každá stránka tohoto dílka je vlastně nepřetržitým tokem faktů na rozdíl od literatury pracující s fantazií, stylizací a nápady autora.
I když jenom hádám, jaký obrovský úkol na sebe v současnosti Václav Petříček naložil, s velkou úctou smekám.
Když jsem si informace o této knize přečetl v deníku Právo ze středy 15. dubna, vzpomněl jsem si na dr. Petříčka, který v současnosti pracuje na knize o Kosmonosech. Vím jen málo, téměř nic o práci na takových tématech, přesto musím před Václavem Petříčkem smeknout. Nedávno se mi dostala do rukou malá knížka pojednávající o kostele v mé rodné obci. Knížka se dá zařadit do literatury faktu. Tato malá práce je plná informací, které se musely někde najít, získat, muselo se vést k tomu velké množství rozhovorů, navštívit místa, kde by se mohly informace asi nalézat. Každá stránka tohoto dílka je vlastně nepřetržitým tokem faktů na rozdíl od literatury pracující s fantazií, stylizací a nápady autora.
I když jenom hádám, jaký obrovský úkol na sebe v současnosti Václav Petříček naložil, s velkou úctou smekám.
úterý 5. května 2015
Moudré ponaučení jako návrh nápisu na vyšívanou dečku
Co můžeš ukrást dnes, neodkládej na zítřek! (Mohl by tě někdo předběhnout.)
pondělí 4. května 2015
Liga mistrů UEFA
Zítra, tedy v úterý 5. 5. 2014, vysílá Prima Cool semifinálové utkání Ligy mistrů Juventus - Real. Ve středu bude vysílat druhé semifinálové utkání ČT : Barcelona - Bayern! Pozor, nebude nevysílat ČT Sport, ale ČT2! Začátky ve 20.45 hod.
Opěrné zdi u zámku
Bílé opěrné zdi u zámku byly zbaveny graffiti tím, že byly přetřeny šedou barvou. Nevím proč byla zvolena šedá a proč zrovna tak "těžká" (dosti tmavá) šedá barva.
neděle 3. května 2015
Světový rekordman ve shybech na hrazdě
Světové rekordy : 3293 shybů za 6 hodin, 4669 shybů za 12 hodin.
Dále - jeho světová maxima : 232 shybů bez opuštění hrazdy, 532 shybů za 30 minut, 4669 shybů za 24 hodin.
Oba 2 světové rekordy jsou výkony uznané komisí Guinnessovy knihy rekordů.
Borcem, který to dokázal, je Jan Kareš, který 20 let pracuje jako osobní fitness trenér v Praze. Kareš je také vicemistr Česka ve sportovním lezení (r. 2000), třikrát Ocelový muž (2002 - 2004), má 41 let. Z lezení má v těle 31 zlomenin. Hodně zlomenin má z výškových prací. Cituji Jana Kareše : "To byly hrozné věci. Takhle jsem třeba v Liberci na náměstí stavěl komín, opřel se ve výšce 26 metrů o novou komínovou lávku, jenže ji někdo špatně přidělal, tak se mnou celá spadla. Jel jsem po střeše po prdeli, sletěl na zem a shodil na sebe kompletně všechno. Spadl jsem na všechny čtyři na náměstí a byl úplně v pohodě. To byl zázrak. Jenže pak mi celá lávka řachla na záda. Zlomila mi sedm žeber, lopatku a propíchla plíci. Doteď tomu spíš nevěřím. Půl roku jsem z toho byl v háji a nemohl jsem shybovat. Kupodivu nejhorší úraz, co jsem měl, byl po pádu z metru. Říkali mi, že už nikdy nebudu chodit. To samé jsem si udělal o pár let později na druhé noze."
Při pádu z metru si Jan Kareš roztříštil hlezenní kost, jednu z nejtvrdších částí těla. Navíc se mu o ni rozjela holenní kost.
Jan Kareš dříve uměl i shyb na jednom prstu. Dnes už to nedělá. Jak říká, dnes by měl problém i se shybem na jedné ruce, protože to je jiný trénink než na rekordy.
Nejvíc u shybů prý trpí dlaně. J. Kareš : "Když dlouho visíte na hrazdě, začnou se vám na dlani dělat a později trhat mozoly. Nikdy se mi nestalo, že bych nějaký pokus o rekord přerušil kvůli únavě, vždy jsem doplatil na potrhané dlaně. Tím, jak visíte a potíte se, měknou vám dlaně. Jednou jsem dal 200 shybů v klidu, u 215 jsem si naškubl a u 220 si urval komplet dlaň a byl konec."
(Informace o Janu Karešovi pocházejí z článku "Jsem masochista". Článek vyšel 3. dubna 2015 ve Sport magazínu, páteční příloze deníku Sport. V článku je ještě spousta dalších úžasných informací.)
Dále - jeho světová maxima : 232 shybů bez opuštění hrazdy, 532 shybů za 30 minut, 4669 shybů za 24 hodin.
Oba 2 světové rekordy jsou výkony uznané komisí Guinnessovy knihy rekordů.
Borcem, který to dokázal, je Jan Kareš, který 20 let pracuje jako osobní fitness trenér v Praze. Kareš je také vicemistr Česka ve sportovním lezení (r. 2000), třikrát Ocelový muž (2002 - 2004), má 41 let. Z lezení má v těle 31 zlomenin. Hodně zlomenin má z výškových prací. Cituji Jana Kareše : "To byly hrozné věci. Takhle jsem třeba v Liberci na náměstí stavěl komín, opřel se ve výšce 26 metrů o novou komínovou lávku, jenže ji někdo špatně přidělal, tak se mnou celá spadla. Jel jsem po střeše po prdeli, sletěl na zem a shodil na sebe kompletně všechno. Spadl jsem na všechny čtyři na náměstí a byl úplně v pohodě. To byl zázrak. Jenže pak mi celá lávka řachla na záda. Zlomila mi sedm žeber, lopatku a propíchla plíci. Doteď tomu spíš nevěřím. Půl roku jsem z toho byl v háji a nemohl jsem shybovat. Kupodivu nejhorší úraz, co jsem měl, byl po pádu z metru. Říkali mi, že už nikdy nebudu chodit. To samé jsem si udělal o pár let později na druhé noze."
Při pádu z metru si Jan Kareš roztříštil hlezenní kost, jednu z nejtvrdších částí těla. Navíc se mu o ni rozjela holenní kost.
Jan Kareš dříve uměl i shyb na jednom prstu. Dnes už to nedělá. Jak říká, dnes by měl problém i se shybem na jedné ruce, protože to je jiný trénink než na rekordy.
Nejvíc u shybů prý trpí dlaně. J. Kareš : "Když dlouho visíte na hrazdě, začnou se vám na dlani dělat a později trhat mozoly. Nikdy se mi nestalo, že bych nějaký pokus o rekord přerušil kvůli únavě, vždy jsem doplatil na potrhané dlaně. Tím, jak visíte a potíte se, měknou vám dlaně. Jednou jsem dal 200 shybů v klidu, u 215 jsem si naškubl a u 220 si urval komplet dlaň a byl konec."
(Informace o Janu Karešovi pocházejí z článku "Jsem masochista". Článek vyšel 3. dubna 2015 ve Sport magazínu, páteční příloze deníku Sport. V článku je ještě spousta dalších úžasných informací.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)