Kapitán RAF (Royal Air Force - Královské vojenské letectvo) Eric Brown se v lednu 1944 stal zkušebním pilotem a posléze zkušebním šéfpilotem ve slavném Královském leteckém ústavu RAE ve Farnborough, takže testoval i ukořistěná německá letadla, včetně tryskových a raketových. Celkem vyzkoušel 55 různých typů německých letadel.
O svých zkušenostech a zážitcích s pilotováním německých válečných strojů napsal knihu "Křídla Luftwaffe". Při zkoumání strojů také spolupracoval s německými válečnými zajatci, piloty i pozemním letovým personálem, kteří někdy neprojevovali zrovna nadšení, ale vidina toho, že by skončili v obvyklých zajateckých táborech, jim umožnila najít cestu výhodnou pro obě strany.
Kniha je doplněna fotografiemi a spoustou kvalitních kreseb znázorňujících německá letadla jakoby bez potahu. Tyto velmi zajímavé kresby - ukazující vnitřní konstrukční detaily bojových strojů - mají svůj odborný název, bohužel jsem ho již zapomněl.
Také pochopitelně zkoušel proslulý Focke-Wulf 190 a v mnoha jeho verzích. Cituji : "Fw 190 jsem pilotoval mnohokrát v mnoha jeho verzích - mezi posledními členy rodiny stíhacích letadel konstruktéra Kurta Tanka s hvězdicovými motory, s nimiž jsem letěl, byl 28. července 1945 i Fw 190F-8 (AM111) - a pokaždé jsem zažíval ten pocit rozjařenosti, který pramenil z pilotování letadla, o němž člověk instinktivně věděl, že je prima, avšak jež zároveň vyžadovalo pilotovu zručnost, pokud měly být využity jeho vysoké kvality. Právě tak jako Spitfire Mk. IX byl patrně nejlepším britským stíhacím letounem, který bojoval ve 2. světové válce, na německé straně si podobné uznání zaslouží nepochybně tento jeho teutonský protivník. Oba stroje byly ve své době a třídě svrchovanými pány, oba byly odolné a po technické stránce skvělé, a kdyby tu některý z nich nebyl, aby se postavil druhému, pak by se v kritických chvílích osudů obou bojujících stran rovnováha sil ve vzduchu bývala mohla dramaticky změnit."
