Zdálo se mi, že hraji v nějakém mančaftu proti daleko lepším soupeřům. Nasázeli nám 15 : 0. Po každém gólu se nám zlomyslní střelci gólů omlouvali. Že to tak nemysleli, ať si to tak nebereme, že oni se s takovýma blbýma nohama už narodili. Dva tvrdili, že mířili na rohový praporek a ono jim to vlítlo rovnou do šibenice. Jeden z nich říkal, že při dalším gólu mířil do šibenice, aby trefil rohový praporek a jako na potvoru to zase vlítlo do šibenice. Dokonce i trenér soupeřů se šel omluvit našemu trenérovi. Tvrdil, že se za své mužstvo stydí, tak nedisciplinovaně prý jeho mužstvo ještě nehrálo. Celý týden se prý na nás připravovali, pilovali defenzívu, protože je varoval, že hrajeme nějakým novým neznámým stylem, který ještě neviděl ani na satelitu. Jeho mužstvo mělo prý příkaz hrát to na 0 : 0, nikdo neměl překročit středovou čáru, nikdo neměl opustit vlastní polovinu. Z porušení herní discipliny prý vyvodí tvrdé důsledky.
Během utkání to jeden z našich diváků nevydržel a mocným hlasem tragéda z Národního zvolal : "To se nestydíte? Není vám těch našich kluků líto? To jste sportovci? To vám těch pět kilo uheráku nestačilo?" Po utkání se celá soupeřova jedenáctka, utírajíce si slzy ze suchých očí, šla tomuto divákovi omluvit, prý to tak nemysleli a příště prý to bude jen 10 : 1. Není divu, že v rukou našich diváků se jako šlehnutím kouzelného proutku objevily biče, vidle a klacky. Ani jeden z těchto galaktických frajerů během zápasu nepředvedl takovou rychlost, jakou tato horda vyvinula společně při úprku k jejich autobusu.
