Včera Ďuriš v utkání Příbram - Plzeň překopl ve vyložené šanci branku - jako nemehlo z 10. výkonnostní třídy. A to jen proto, že neumí kopat levou (dřevěnou) nohou. Až potkáte nějakého prvoligového trenéra, řekněte mu, že už za Rakouska-Uherska trénovali fotbalisti v každé vesnici střelbu na vrata oběma nohama. Kopat oběma nohama bylo věcí cti každého tehdejšího šikovného fotbalisty. Tehdy ještě trenéři a hráči nevěděli to, co se ví dnes, takže se kopalo oběma nohama. Dnes, díky soudobým vědeckým fotbalovým poznatkům víme, že se někteří hráči nemohou naučit kopat druhou nohou, protože je to prý uzpůsobením jejich mozků!
Díky uzpůsobení mozků majitelů fotbalových klubů, jejich trenérů a bohatě otetovaných hráčů se díky gólům - které nebyly vstřeleny jen proto, že hráč neumí úspěšně kopnout druhou nohou ve vyložené šanci do balonu a kope nevýhodně a nepřesně první, méně dřevěnou nohou - tak díky tomuto nevýhodnému uzpůsobení mozků majitelů, trenérů a hráčů se přichází na klubové a reprezentační úrovni o úspěchy, o obrovské peníze v evropských, mezistátních a klubových soutěžích. To by byla děsivá statistika, kdyby ji někdo vytvořil : statistika o chybných přihrávkách, o vypichování míčů nevhodnou nohou, jen protože hráč neumí hrát druhou nohou, takže to skončí "dřeváckým" faulem a někdy i vyloučením nebo penaltou. Statistika o gólech, které nepadly, protože hráč neuměl zakončit druhou nohou z jednoho metru - protože tou první, lepší nohou to nestihl - a mužstvo kvůli tomu třeba sestoupilo, nebo nevyhrálo nějakou skupinu, či soutěž.
Míče se budou kazit vždycky, ale není třeba, aby se kazily míče, které mohly být zahrány úspěšněji druhou, vhodnější nohou, pokud by tu nohu někdo naučil za léta hraní fotbalu aspoň trochu kopat do balonu. K tomu není potřeba trénovat druhou nohu celé mládí, k tomu stačí odrazová zeď, trocha trpělivosti a asi tak měsíc práce s míčem. Když kopnu za rok stokrát do míče horší nohou, tak se nic nenaučím. Kopnu-li za jeden den s pomocí odrazové stěny do míče horší nohou třistakrát a za měsíc tedy devěttisíckrát, budu muset požádat o vystavení zbrojního pasu na tuto nohu a vždy bude mou povinností upozornit soupeřova brankáře, aby ty pecky bývalou horší nohou z velikého vápna nechytal, pokud není pojištěn na doživotní následky sportovního úrazu.
pondělí 14. září 2015
Z redakční pošty
Dnes ráno přišlo potrubní poštou. Gustav, jeden z největších kosmonoských hospodských vojenskopolitických analytiků, nám napsal :
Raute, jistě budeš se mnou souhlasit, že Američani jsou náš nejspolehlivější spojenec. Napadne-li nás Rus, Američani nebudou hledět na náklady a ztráty na životech (svých i našich), jenom aby nás ochránili.
Otázka zní : Jak to udělat, aby nás Rus napadl?
Raute, jistě budeš se mnou souhlasit, že Američani jsou náš nejspolehlivější spojenec. Napadne-li nás Rus, Američani nebudou hledět na náklady a ztráty na životech (svých i našich), jenom aby nás ochránili.
Otázka zní : Jak to udělat, aby nás Rus napadl?
sobota 12. září 2015
Gustav je hlava
Jeho mozek stále řeší nové a nové problémy. Gustav se neustále snaží rozšiřovat poznání lidstva bez nároku na odměnu. Dnes večer se díval v televizi na pořad Jakuba Vágnera o okounu nilském. Potom mi zavolal, že je jeho badatelskou povinností vůči lidstvu objasnit otázku, zda okouni okounějí. Prý o tom pak napíše do Rautu zprávu.
Mimoto hodlá začít práci na tom, co mu po léta nedá spát : Volí voli? Mohou voli volit? K tomu jsem Gustavovi přispěl svými individuálními zážitky : Do roku 1989 jsem, přestože jsem Bizon, volil jako vůl povinně. A po roce 1989 jsem volil jako vůl svobodně, bez nátlaku. Pokud je vůl občanem České republiky a má 18 let či více, může volit i Sněhurku a sedm trpaslíků, pokud budou kandidovat.
Mimoto hodlá začít práci na tom, co mu po léta nedá spát : Volí voli? Mohou voli volit? K tomu jsem Gustavovi přispěl svými individuálními zážitky : Do roku 1989 jsem, přestože jsem Bizon, volil jako vůl povinně. A po roce 1989 jsem volil jako vůl svobodně, bez nátlaku. Pokud je vůl občanem České republiky a má 18 let či více, může volit i Sněhurku a sedm trpaslíků, pokud budou kandidovat.
čtvrtek 10. září 2015
Také jsem jako Albert Enštajn studoval spoustu let
Zatímco slavný sovětský fyzik Albert Enštajn skončil po únosu americkými estébáky proti své vůli v Americe, já jsem skončil na dálnici u lopaty. Albert Enštajn neměl v Americe lehký život. Aby uživil rodinu, musel po vyučování na princetonské univerzitě ještě pracovat na nádraží v Princetonu u posunu, anebo vyhrávat na housle v restauracích americkým kapitalistům. Enštajn byl známý tím, že nenosil ponožky. Vysvětloval to tím, že si nemůže dovolit utrácet drahocenný čas pro přemýšlení natahováním ponožek. Průhledná a chabá výmluva maskující bídné poměry vědců v Americe. Enštajn objevil spoustu věcí. Například jeho nápad zvýšil bezpečnost posunovačů v USA. Dnes každý posunovač v USA má na prsou a na zádech svisle umístěna tři červená světla a na hlavě helmu s rotujícím modrým majákem. Enštajn jako první na světě přišel s nápadem zahrát americkou hymnu cimbálovou muzikou Slávka Volavého ze Strážnice. Tentýž nápad nezávisle na Enštajnovi jsem měl i já, aniž jsem o Enštajnově nápadu věděl. Na rozdíl od Enštajna jsem ale navrhoval zahrát ve Strážnici na cimbále sovětskou hymnu vojákům Střední skupiny sovětských vojsk dislokovaných v Československu. Nějak jsem si nemohl najít volný čas, takže jsem bohužel se svým nápadem neseznámil formou dopisu soudruhy Husáka a Bilaka.
Když jsem pracoval u lopaty, věnoval jsem hodně času přemýšlení o vesmíru, o přírodě a o tom, zda by Vinnetou vstoupil do strany, pokud by žil v Československé socialistické republice . A zda by totéž učinil i jeho bílý bratr Old Shatterhand. Také jsem dbal při plnění náročných úkolů u lopaty na rozptýlení těžce pracujících spolupracovníků, zejména dálniční šlechty - buldozeristů, bagristů, vibračních valcířů a řidičů tatrovek.
Mým mistrem byl člověk se vzácnou povahou, pro kterou jsme mu říkali "Tonda Poplašňák". Tonda byl, přestože byl kdysi úspěšný boxer, poděs. Rád na nás mával na dálku zuřivě rukama. Občas jsem to Tondovo vzteklé mávání využil pro pobavení lopaťáků a k nelibosti dálniční šlechty. Když jsem se přemisťoval v náklaďáku s některým šoférem na jiné pracoviště, již z dálky jsem viděl, že "silniční naftobaroni" zase nic nedělají. Všechny mašiny se shlukly a hoši místo práce diskutovali. Přitom sledovali vše, co se pohybovalo, nebo jelo, aby včas zareagovali na vizitu vedení stavby. Takže jsem už ve velké vzdálenosti (od diskutérů) z místa vedle řidiče vystrčil ruku z okna a zuřivě mával - ještě víc než Tonda Poplašňák. Bylo vidět, jak se vyvalil černý mrak z výfuku každého stroje a hoši začali předstírat budovatelské úsilí. Když jsme je míjeli, tak se nenápadně koukli, kdopak to zuří. Když zjistili, že jsem to já, tak se ozval řev a sprosté nadávky, při kterých by se červenal i Bořivoj.
Když jsem pracoval u lopaty, věnoval jsem hodně času přemýšlení o vesmíru, o přírodě a o tom, zda by Vinnetou vstoupil do strany, pokud by žil v Československé socialistické republice . A zda by totéž učinil i jeho bílý bratr Old Shatterhand. Také jsem dbal při plnění náročných úkolů u lopaty na rozptýlení těžce pracujících spolupracovníků, zejména dálniční šlechty - buldozeristů, bagristů, vibračních valcířů a řidičů tatrovek.
Mým mistrem byl člověk se vzácnou povahou, pro kterou jsme mu říkali "Tonda Poplašňák". Tonda byl, přestože byl kdysi úspěšný boxer, poděs. Rád na nás mával na dálku zuřivě rukama. Občas jsem to Tondovo vzteklé mávání využil pro pobavení lopaťáků a k nelibosti dálniční šlechty. Když jsem se přemisťoval v náklaďáku s některým šoférem na jiné pracoviště, již z dálky jsem viděl, že "silniční naftobaroni" zase nic nedělají. Všechny mašiny se shlukly a hoši místo práce diskutovali. Přitom sledovali vše, co se pohybovalo, nebo jelo, aby včas zareagovali na vizitu vedení stavby. Takže jsem už ve velké vzdálenosti (od diskutérů) z místa vedle řidiče vystrčil ruku z okna a zuřivě mával - ještě víc než Tonda Poplašňák. Bylo vidět, jak se vyvalil černý mrak z výfuku každého stroje a hoši začali předstírat budovatelské úsilí. Když jsme je míjeli, tak se nenápadně koukli, kdopak to zuří. Když zjistili, že jsem to já, tak se ozval řev a sprosté nadávky, při kterých by se červenal i Bořivoj.
úterý 8. září 2015
Také letos proběhlo střídání bez problémů
Alespoň městská policie nezaregistrovala žádné stížnosti či pouliční nepokoje. Raut Kosmonosy proto děkuje především panu starostovi a jako vždy činorodým pracovníkům městského úřadu zato, že vystřídání větrů strnišťáků větry ranými podzimáky proběhlo v pořádku a u našich občanů bez jakýchkoliv ztrát majetkových a také psychických.
Vám poděkování a lásku vám, kéž znějí jak bubny technoparty! Papuča mačuča!
P. S. Zašli jsme se také zeptat na názor známého internetového diskutéra Bořivoje. Přivítal nás srdečně - vidlemi - a to, co nám k problematice sdělil, je veřejně nesdělitelné a nebylo by to možné vysílat v televizi nejen po 22. hodině, ale ani po 3. hodině ranní.
Vám poděkování a lásku vám, kéž znějí jak bubny technoparty! Papuča mačuča!
P. S. Zašli jsme se také zeptat na názor známého internetového diskutéra Bořivoje. Přivítal nás srdečně - vidlemi - a to, co nám k problematice sdělil, je veřejně nesdělitelné a nebylo by to možné vysílat v televizi nejen po 22. hodině, ale ani po 3. hodině ranní.
sobota 5. září 2015
I dnes ta bílá oblaka, která zmiňoval už K. H. Mácha
"Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou."
tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou."
Právě přišlo potrubní poštou, rádi zveřejňujeme
Provolání Svazu českých žen bojujících proti útlaku :
Kdyby neprodyšně oplotili naše hranice, česká žena by se do Ruska i podhrabala.
Kdyby neprodyšně oplotili naše hranice, česká žena by se do Ruska i podhrabala.
Rusko má speciální svatební jednotku policie
To není vtip. Dnes na Novinkách.cz. A je to nutné opatření.
Vraha knihovnice chtěla znalkyně nechat v léčebně
(Z deníku Právo 31. 8. 2015)
Vražda se přihodila 25. května 2015. Vrah Vlastislav A. byl od roku 2012 hospitalizován na psychiatrii pro vyhrožování vraždami celkem sedmkrát. Naposledy byl hospitalizován, a to nedobrovolně, v lednu letošního roku na základě podnětu ambulantní psychiatričky Valašikové, podle které trpěl bludy a hrozil jí smrtí.
Soud tehdy rozhodl, že muž je v léčebně v souladu se zákonem a že je třeba, aby tam zůstal. Podle zákona ale pak musí soud rozhodnout do 3 měsíců, zda trvají důvody k tomu, aby byl nedobrovolně zadržován v léčebně. K tomuto rozhodování si soud už obvykle vyžádá znalecký posudek. Tento posudek získal soud od zkušené soudní znalkyně Evy Bočkové. K rozhodování už bohužel nedošlo.
Rozhodovat se mělo 5. března 2015, ale už 27.února 2015 (!!!) léčebna budoucího vraha propustila s odůvodněním, že vyhrůžkami na sebe jen chtěl upozornit a nelze je brát tak vážně. Znalkyně Bočková do posudku napsala : "Trpí těžkou poruchou osobnosti, stav se opakovaně zhoršuje. Je vysoké riziko agresivního jednání, vyžaduje dozor a komplexní psychiatrickou péči. Je nutný dlouhodobý diagnostický pobyt."
Její posudek si vyžádali od soudu i policisté kvůli vyhrožování ambulantní psychiatričce Valašikové.
Soud poslal znalecký posudek do léčebny s oznámením termínu konání detenčního řízení (5. 3. 2015), ve kterém měl rozhodnout o dalším nedobrovolném zadržování v léčebně.
Téměř současně dorazila opačným směrem k soudu zpráva, že Vlastimila A. lékaři propustili z léčebny, což jim umožňuje zákon bez ohledu na to, že ještě soud nerozhodl. Ten musel detenční řízení zastavit, současná právní úprava totiž neumožňuje, aby byl propuštěný pacient nedobrovolně umístěn zpátky do léčebny. To může nastat jedině, pokud by pacient na svobodě znovu ohrožoval sebe nebo okolí.
Kdyby léčebna, nebo lépe řečeno : kdyby nespěchali lékařští polobohové v léčebně Dobřany a vyčkali na rozhodnutí soudu, mohla paní knihovnice ještě žít. Jak je zřejmé, neexistují jenom nebezpeční pacienti na psychiatrických odděleních, ale i smrtelně nebezpeční psychiatři. Pokud jde o kosmonoskou psychiatrii naskýtá se nemalé množství otázek. My vlastně o ní nic nevíme. Lékaři a sestry se svými neúspěchy nepochlubí, ještě jsem neslyšel, že by nějaká firma, či nemocnice jednou za rok musela vydat povinně zprávu o svých chybách, omylech, podvodech, diletantských počinech a nedbalostech. To bude možné až tak v roce 2150. To už bude všude mír, jak by zazpíval s planoucím zrakem rudý pionýr.
Pokud jde o Dobřany, naskýtá se otázka, co tam v zimě s tím pacientem dělali. Zda vůbec dostával nějaké léky, zda se s ním pracovalo a zda měl po propuštění docházet do psychiatrické ambulance a zda do ambulance docházel.
Někdy se ještě k naší psychiatrické nemocnici vrátím a napíši toho víc. Z jiných, nikoliv psychiatrických nemocnic mám spoustu zkušeností. Bez problémů bych napsal padesát stránek o svých špatných zkušenostech, o mizerném diletantském řízení, o podceňování bezpečnosti práce. Stejně tak bych mohl napsat spoustu stránek o výborných doktorech, tvrdě pracujících, zodpovědných sestrách, atd.
Vražda se přihodila 25. května 2015. Vrah Vlastislav A. byl od roku 2012 hospitalizován na psychiatrii pro vyhrožování vraždami celkem sedmkrát. Naposledy byl hospitalizován, a to nedobrovolně, v lednu letošního roku na základě podnětu ambulantní psychiatričky Valašikové, podle které trpěl bludy a hrozil jí smrtí.
Soud tehdy rozhodl, že muž je v léčebně v souladu se zákonem a že je třeba, aby tam zůstal. Podle zákona ale pak musí soud rozhodnout do 3 měsíců, zda trvají důvody k tomu, aby byl nedobrovolně zadržován v léčebně. K tomuto rozhodování si soud už obvykle vyžádá znalecký posudek. Tento posudek získal soud od zkušené soudní znalkyně Evy Bočkové. K rozhodování už bohužel nedošlo.
Rozhodovat se mělo 5. března 2015, ale už 27.února 2015 (!!!) léčebna budoucího vraha propustila s odůvodněním, že vyhrůžkami na sebe jen chtěl upozornit a nelze je brát tak vážně. Znalkyně Bočková do posudku napsala : "Trpí těžkou poruchou osobnosti, stav se opakovaně zhoršuje. Je vysoké riziko agresivního jednání, vyžaduje dozor a komplexní psychiatrickou péči. Je nutný dlouhodobý diagnostický pobyt."
Její posudek si vyžádali od soudu i policisté kvůli vyhrožování ambulantní psychiatričce Valašikové.
Soud poslal znalecký posudek do léčebny s oznámením termínu konání detenčního řízení (5. 3. 2015), ve kterém měl rozhodnout o dalším nedobrovolném zadržování v léčebně.
Téměř současně dorazila opačným směrem k soudu zpráva, že Vlastimila A. lékaři propustili z léčebny, což jim umožňuje zákon bez ohledu na to, že ještě soud nerozhodl. Ten musel detenční řízení zastavit, současná právní úprava totiž neumožňuje, aby byl propuštěný pacient nedobrovolně umístěn zpátky do léčebny. To může nastat jedině, pokud by pacient na svobodě znovu ohrožoval sebe nebo okolí.
Kdyby léčebna, nebo lépe řečeno : kdyby nespěchali lékařští polobohové v léčebně Dobřany a vyčkali na rozhodnutí soudu, mohla paní knihovnice ještě žít. Jak je zřejmé, neexistují jenom nebezpeční pacienti na psychiatrických odděleních, ale i smrtelně nebezpeční psychiatři. Pokud jde o kosmonoskou psychiatrii naskýtá se nemalé množství otázek. My vlastně o ní nic nevíme. Lékaři a sestry se svými neúspěchy nepochlubí, ještě jsem neslyšel, že by nějaká firma, či nemocnice jednou za rok musela vydat povinně zprávu o svých chybách, omylech, podvodech, diletantských počinech a nedbalostech. To bude možné až tak v roce 2150. To už bude všude mír, jak by zazpíval s planoucím zrakem rudý pionýr.
Pokud jde o Dobřany, naskýtá se otázka, co tam v zimě s tím pacientem dělali. Zda vůbec dostával nějaké léky, zda se s ním pracovalo a zda měl po propuštění docházet do psychiatrické ambulance a zda do ambulance docházel.
Někdy se ještě k naší psychiatrické nemocnici vrátím a napíši toho víc. Z jiných, nikoliv psychiatrických nemocnic mám spoustu zkušeností. Bez problémů bych napsal padesát stránek o svých špatných zkušenostech, o mizerném diletantském řízení, o podceňování bezpečnosti práce. Stejně tak bych mohl napsat spoustu stránek o výborných doktorech, tvrdě pracujících, zodpovědných sestrách, atd.
čtvrtek 3. září 2015
Na konci každého měsíce ...
Na konci každého měsíce si sednu a zamyslím se nad sebou. Do zápisníku s názvem "Seznam jen těch nejhorších nedostatků" pečlivě zapíšu všechny své závažné nedostatky a nesplněné úkoly, tedy každoměsíčně asi 40 až 50 položek. Zápisník dám pak ke kontrole své nadřízené, tedy manželce. Ta nejprve opraví pravopisné chyby červenou tužkou, vytkne chyby v odborném názvosloví a pak napíše své přísné, ale spravedlivé hodnocení, přidá několik prospěšných nápadů, které bych mohl vyřešit, či realizovat a podepíše. Já ji v krátkém projevu poděkuji a již se těším na konec dalšího měsíce, na to, jaká tvrdá sebekritická slova na sebe zase použiji. Nechci se chlubit, ale nenechám na sobě ani jednu nit suchou.
středa 2. září 2015
Starý revírník řekl
"Myslivec není střelec, ale ozbrojený brigádník."
(Dnes v televizi v pořadu Náš venkov.)
(Dnes v televizi v pořadu Náš venkov.)
Kolik si vlastně Bakala vydělal a kdo za to může?
Takový je název příspěvku Jiřího Paroubka na webu vasevec.cz. Bakala se také kdysi chlubil, že přispěl svými miliony ODS, TOP 09 a VV k vítězství nad Paroubkem.
úterý 1. září 2015
Napsal bobr bobrovi
Milý bobře,
mám se dobře.
Politicky se cítím modře,
dělám do dřeva na řece Odře.
mám se dobře.
Politicky se cítím modře,
dělám do dřeva na řece Odře.
"Jiných" škol přibývá
Rodičů, kteří nechtějí své děti vystavovat "útrapám" klasického školství, je čím dál tím víc. Vyhledávají jiný přístup k dítěti. Nejčastěji jsou to Waldorfské školy, Montessori školy, či lesní školky.
Podle prorektora Univerzity Pardubice K. Rýdla těchto škol přibývá, protože se klasické školství neřídí novými poznatky z psychologie či neurovědy o způsobu učení. I když se už ví, jak mozek funguje, tak se pořád opakují věci jako tresty a odměny. Je však prokázané, že se lidský mozek učí mnohem efektivněji v příjemném prostředí.
(Z Hospodářských novin a teletextu ČT.)
Podle prorektora Univerzity Pardubice K. Rýdla těchto škol přibývá, protože se klasické školství neřídí novými poznatky z psychologie či neurovědy o způsobu učení. I když se už ví, jak mozek funguje, tak se pořád opakují věci jako tresty a odměny. Je však prokázané, že se lidský mozek učí mnohem efektivněji v příjemném prostředí.
(Z Hospodářských novin a teletextu ČT.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)