Zatímco slavný sovětský fyzik Albert Enštajn skončil po únosu americkými estébáky proti své vůli v Americe, já jsem skončil na dálnici u lopaty. Albert Enštajn neměl v Americe lehký život. Aby uživil rodinu, musel po vyučování na princetonské univerzitě ještě pracovat na nádraží v Princetonu u posunu, anebo vyhrávat na housle v restauracích americkým kapitalistům. Enštajn byl známý tím, že nenosil ponožky. Vysvětloval to tím, že si nemůže dovolit utrácet drahocenný čas pro přemýšlení natahováním ponožek. Průhledná a chabá výmluva maskující bídné poměry vědců v Americe. Enštajn objevil spoustu věcí. Například jeho nápad zvýšil bezpečnost posunovačů v USA. Dnes každý posunovač v USA má na prsou a na zádech svisle umístěna tři červená světla a na hlavě helmu s rotujícím modrým majákem. Enštajn jako první na světě přišel s nápadem zahrát americkou hymnu cimbálovou muzikou Slávka Volavého ze Strážnice. Tentýž nápad nezávisle na Enštajnovi jsem měl i já, aniž jsem o Enštajnově nápadu věděl. Na rozdíl od Enštajna jsem ale navrhoval zahrát ve Strážnici na cimbále sovětskou hymnu vojákům Střední skupiny sovětských vojsk dislokovaných v Československu. Nějak jsem si nemohl najít volný čas, takže jsem bohužel se svým nápadem neseznámil formou dopisu soudruhy Husáka a Bilaka.
Když jsem pracoval u lopaty, věnoval jsem hodně času přemýšlení o vesmíru, o přírodě a o tom, zda by Vinnetou vstoupil do strany, pokud by žil v Československé socialistické republice . A zda by totéž učinil i jeho bílý bratr Old Shatterhand. Také jsem dbal při plnění náročných úkolů u lopaty na rozptýlení těžce pracujících spolupracovníků, zejména dálniční šlechty - buldozeristů, bagristů, vibračních valcířů a řidičů tatrovek.
Mým mistrem byl člověk se vzácnou povahou, pro kterou jsme mu říkali "Tonda Poplašňák". Tonda byl, přestože byl kdysi úspěšný boxer, poděs. Rád na nás mával na dálku zuřivě rukama. Občas jsem to Tondovo vzteklé mávání využil pro pobavení lopaťáků a k nelibosti dálniční šlechty. Když jsem se přemisťoval v náklaďáku s některým šoférem na jiné pracoviště, již z dálky jsem viděl, že "silniční naftobaroni" zase nic nedělají. Všechny mašiny se shlukly a hoši místo práce diskutovali. Přitom sledovali vše, co se pohybovalo, nebo jelo, aby včas zareagovali na vizitu vedení stavby. Takže jsem už ve velké vzdálenosti (od diskutérů) z místa vedle řidiče vystrčil ruku z okna a zuřivě mával - ještě víc než Tonda Poplašňák. Bylo vidět, jak se vyvalil černý mrak z výfuku každého stroje a hoši začali předstírat budovatelské úsilí. Když jsme je míjeli, tak se nenápadně koukli, kdopak to zuří. Když zjistili, že jsem to já, tak se ozval řev a sprosté nadávky, při kterých by se červenal i Bořivoj.
