Byla učitelka a byla to místní 1. liga. Nádherná, jemná, elegantní. Dáma. Chodila občas do naší kavárny a zavadila-li o mne zrakem, bylo to vždy jen na nejmenší možnou dobu, kterou věnujeme neznámým, nezajímavým lidem. Byl jsem mladý a jako každý mladý nezkušený trouba jsem měl o sobě velké mínění. Jednou, když zase přišla se svou kamarádkou, si sedla nikoliv zády ke mně, ale tak, že by na mne dobře viděla, kdyby se podívala nedopatřením přes kavárnu přímo na mne. Pochopitelně jsem na to nedopatření čekal. Když k němu došlo, ironicky jsem se usmál. Okamžitě oči odvrátila, ale po chvíli se znovu a pobouřeně podívala a již očima neuhnula. Stejně tak i já. Vpíjeli jsme se do sebe očima a ani jeden nehodlal skončit. Její oči začaly neuvěřitelně modřit a mně začal běhat mráz po zádech.
Nakonec jsme dokázali sklopit oči a už jsme se na sebe nepodívali. Když jsme se pak někde potkali, vždy jsme se ostýchavě, se zvláštní vážností pozdravili, ale nikdy jsme se spolu ani nezastavili, ani si něco více neřekli.
Můj starší, zkušenější přítel mi později řekl, že to je jeho oblíbená disciplína - milování očima. On to řekl ale ne tak slušně.
