Tak za totality cestou do Kolína volal z vlaku na družstevnice pracující v lánu řepy učeň instalatérského učiliště Milan. Málo uvědomělé baby se nepřidaly, naopak hrozily Milanovi motykami. Milan prý také ukončoval slohové práce opět výzvou Ať žije KSČ! Ať, atd.! Pozoruhodný přístup u bítlsáka s vlasy až na ramena, který chodil v černé tóze a s velikým křížem na řetěze na hrudi.
Již dospělejší Milan se mi jednou stěžoval na nevhodné chování mladých příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří jej neznali, protože čerstvě, nedávno nastoupili do služby v Ml. Boleslavi. Milan bydlel někde v okolí zimního stadiónu a mnohokrát se mu stalo, že byl zastaven těmito ostražitými příslušníky a požádán o předložení obč. průkazu, a to v době, kdy spěchal do zaměstnání. Milan trpěl fóbií k nošení obč. průkazu, takže ho nikdy u sebe neměl. Takže Milan musel zpátky domů pro průkaz, a to i s mladými obětavými příslušníky VB, kteří neměli vrozený odpor k chůzi. Tehdy se ještě k policii přijímali jenom lidé netrpící odporem k chůzi.
Je pochopitelné, že každý z nás odsoudí tu těžko uvěřitelnou šikanu Milana mladými esenbáky. Obzvláště když se to Milanovi stávalo třeba i třikrát za týden. V práci mu už málem přestávali věřit, že to je důvod pozdních příchodů na pracoviště.
