To, co v noci se dělo v severních Kosmonosech, nemá obdoby. Po létech řevu, jekotu, mlácení do dopravních značek, rozbíjení půllitrů o hradišťskou silnici, pokusů o přelezení plotu hřbitova, zvracejících žáků osmiletky, povalujících se mladistvých opilců se včera v Den čarodějnic rozlehlo v severních Kosmonosech divné, podezřelé ticho. Občané pociťovali dosud nepoznanou hrůzu. Takové ticho v severokosmonoském prostoru při Čarodějnicích prý naposledy bylo po stvoření světa do té doby, než přišel praotec Kosmonos se svým lidem.
Nejhorší hrůza není ta očekávaná, ale ta neznámá. Kde jsou ty časy za starosty Dlouhého, kdy všichni severokosmonoští našinci věděli, co je čeká a co je také nikdy neminulo.
Vědma na vrchu Baba včera prý mlčky skryla tvář. Tiše šumí lesy, krkavec se odmlčel kdesi! Prázdeň, bezedná prázdeň! Hynku, Viléme, Jarmilo, Františku, Dagmar, Václave, Ku-lišáku! Na kůň sedejte, k podvečerní modlitbě májové spěchejte.
