Při nedávné duševní inventuře jsem si uvědomil, že jsem zpohodlněl, že si nedávám už žádné velké cíle. Uvědomil jsem si, že se moje oči při procházkách se psem stále stáčejí k matce středočeských hor, k Babě. Kde jsou ty časy, kdy jsem zdolal Babu během dvou dní a stačily mi k tomu jenom čtyři postupné výškové tábory a jeden podvrcholový, ze kterého jsem pak zaútočil nezastavitelně na vrchol Baby. Kyslík jsem použil jenom jednou, a to jenom na úseku z podvrcholového táboru na vrchol, a to jenom díky dobré kondici a týdenní vysokohorské aklimatizaci na vrcholu Baby, kam jsem byl přivezen ze Stakor autem po hřebenu východní strany hory, po trase známé mezi znalci hor jako 4 C/B.
Dnes v noci jsem si uvědomil, že ještě pořád mám šanci zdolat Babu bez kyslíkových lahví. Zítra navštívím své tři osvědčené, spolehlivé Šerpy z Chudoples a přesvědčím je k akci. Hoši nikdy zatím neodmítli toto dobrodružství. Jak mi s oblibou říkají, adrenalin si dávají po hrstech i do polívky. Jeden z chudopleských domorodých nosičů mě vynese na zádech až na vrchol, zbývající dva ponesou stany, jídlo, vysílačku a mapy. Již se těším na pohodové večery ve výškovém táboře, kdy vleže ve spacáku, ve stanu budu poslouchat nesrozumitelnou chudopleskou hatmatilku svých Šerpů, kteří si budou připravovat na ohníčku svou oblíbenou polívku z kopřiv, pampelišek a sedmikrásek s máslem od chudopleských nížinných yaků a zakusovat k tomu budou Vysočinu. A až chlapci vyndají ty své půlmetrové vrbové píšťalky a spustí pod večerní hvězdnou oblohou Rivers of Babylon, nezůstane ani jedno z mých dvou očí suché.
