Dokázal jsem se dívat jenom chvíli. Jakmile Pavelka někde od rohu na turecké polovině hřiště neatakován napálil svůj centr přímo do nejbližšího tureckého hráče (vzdáleného 10 až 15 metrů), dostal jsem záchvat zuřivosti a začal sprostě nadávat tak, že by se i kosmonoský diskutér Bořivoj červenal. Pak jsem přepnul na Chorvatsko - Španělsko. Po úvodním nádherném gólu utkání, zařízeném Španěly, jsem jenom zíral na způsob, jak se účinně neutralizuje španělský přihrávkový systém tiki-taka. Nejvíc mě překvapila "nesnaha" Iniesty něco s tím udělat. Už jsem několikrát viděl takhle rezignovat Barcelonu, když narazila na běžecky silného soupeře s nacvičenými přesnými dlouhými přihrávkami a s technicky dostatečně kvalitními útočníky.
Perišič mi připomněl svou rychlostí, fyzickými dispozicemi a střelbou úžasnou anglickou hvězdu začátku 90. let, Paula Gascoigne. Gascoigne zazářil bohužel jen krátce. Nezlikvidovaly ho obrany kvalitních soupeřů, zlikvidoval ho bezuzdný chlast. Popíšu pro neznalé Paula Gascoigne. Připadal mi jako inteligentní, sprintující gorila s výbornou technikou pro výlety po hřišti. Když se rozparádil, vzal osud utkání sám na sebe a začal to válcovat svým fyzickým fondem a dobře volenými fotbalovými činy.
Také Rusové měli kdysi fantastickou útočnou gorilu. Útočníka Strelcova, kterého Rusové považovali za rovnocenného Pelému. Kariéra Strelcova byla přerušena pobytem v kriminále, nevím už za co. Viděl jsem ho hrát někdy kolem r. 1970 proti Trnavě, už prý nebyl to, co dříve. Ale to, co uměl, stačilo k vítězství Sovětů, asi Torpéda Moskva. Utekl lehce, bez velkého úsilí, z půlky hřiště všem obráncům Trnavy a skóroval. Trnaváky v čele s Karolem Dobiášem to tak rozzuřilo, že ho začali mlátit. Strelcov je šetřil, jenom je odstrkoval. Kdo ví, co prožil a co se naučil v ruském kriminále.
