I když v noci hučel mimořádně silný vítr, uši českých fotbalových fandů to slyšely. Slyšely zoufalý, bezmocný pláč. To zase plakal ponížený český fotbal. Ponížený nikoliv soupeři, ale hráči, trenéry a funkcionáři. Nejhorší je, když se sejde spousta zapálených, neschopných lidí, kteří umějí o své práci hezky vyprávět.
Měřítkem práce funkcionářů, trenérů a hráčů není úroveň vyjadřování, měřítkem jsou výsledky utkání. Dnes se umí kdekdo vyjadřovat, horší je to už s řešením problémů. Neexistuje žádný matematický vzorec, který by dokazoval, že český fotbal nemůže být jedním z nejlepších na světě. Existuje ale spousta výmluv, proč český fotbal nemůže patřit mezi nejlepší.
Kolem fotbalu nejen u nás se pohybuje spousta magorů. Magorů s plnými peněženkami, kteří nevědí co s prachama.
Hlavním problémem českého fotbalu je prohlubující se zaostávání v dynamické míčové technice. Nic se s tím nedělá, mluví se o všem možném, ale o tom, že nikdo neví jak zlepšit technickou úroveň našeho fotbalu, se nemluví. Pochopitelně - fotbal není jen míčová technika, ale bez techniky současné vysoké mezinárodní úrovně je marná jakákoliv snaha. Takže nezbývá, než hezky česky jezdit po zadku a věřit na zázraky. Na to, že se narodí najednou deset Rosických a pět Nedvědů. A už v kopačkách.
Kdybyste se zeptali staré paní Blažkové a všech prvoligových trenérů, jak zlepšit techniku na mezinárodní úroveň, dověděli byste se sedmnáct názorů. A nepochybujte, že všechny by měly stejnou praktickou použitelnost. Nulovou, i když by se lišily a názor paní Blažkové by byl nejdál od skutečnosti. Paní Blažková je pochopitelně omluvitelná, ona se fotbalem neživí.
