Na kurtu jim nikdo nepomůže. Jsou na to sami. Navíc hrají téměř všechny turnaje vyřazovacím způsobem. Jednou prohraješ a končíš. Nikdo za Tebe nezaskočí, nikdo Tě nejistí jako ve fotbale. Takže Ti nezbývá, než trénovat a trénovat. Údery pořád dokola, měsíce, roky. Dřina, nekonečná dřina. To ve fotbale nemusíš umět nohama spoustu věcí a po celý fotbalový život to po Tobě nikdo možná nebude chtít. Pilování techniky drilem po celý fotbalový život Ti nehrozí. Oni to nepilovali Tvoji trenéři, když byli kdysi hráči, takže Tě nebudou znechucovat stálým opakováním technických prvků, protože je to nuda. Raději Ti vymyslí různé nefotbalové kratochvíle, jenom proto aby byla legrace, aby ten trénink nebyl tak odporně nezáživný. Takže na stará kolena budeš vzpomínat, kolik legrace jsi s hochy prožil, kolik jste toho vypili, kdo měl nejlepší tetování u různých mužstev. A také si možná vzpomeneš, že jsi narazil i na hráče, kteří po tréninku ještě zůstávali jako Pavel Nedvěd na hřišti a trénovali střelbu, přihrávky všech možných druhů, vedení míče, bleskové starty. Nudní patroni!
Dodnes nemohu pochopit, proč, když jsem dělal u lopaty (s lopatou) na dálnici, nepřišel ani jednou mistr a neřekl : "Hoši, všeho nechte, budeme si teď hrát na schovávanou, abyste se trochu odreagovali od lopatového stereotypu!" Ani jednou. Pořád jenom pilování techniky s lopatou, krumpáčem a rýčem ve výkopech. Nekonečný dril, i když jsme to s lopatou, rýčem a krumpáčem už uměli. Mamma mia!
