Prší. Sedíme na nástupišti nádraží Kosmonosy Jih. Pobledlí, s opuštěnýma očima, po reklamách na grilování recyklovaných myšlenek stékají kapky. Každá kapka končí na čím dál špinavějších a stále více nechutných skládkách zbytečných, nepotřebných slov. Každých pět minut vylézá z křoví urovnávaje si kalhoty po každé jiný výpravčí a jako (podle něj) dobrý vtip nám oznamuje, že do stanice zatím nevedou koleje. S nastydlými myšlenkami a do sebe se choulícím mozkem čteme elektronický jízdní řád oznamující odjezd na Seychely ve 14.30. Prvních deset cestujících, kteří si zakoupili jízdenku, dostanou jako pozornost od dopravce knihu od V. Klause a malého smutného krokodýla.
(A protože mám za chvíli "padla", odhazuji pesimismus (jako zedník lopatu ve14.00) a nalévám si stopečku Ozemmlatu a volám, protože skončil máj : Hynku, Viléme, Jarmilo, oblaka - jako za Vás dojímavá - tu putují oblohou jako kdysi.)
