Až na výjimky jsme všichni v mé rodné obci patřili ke skupině, které se dnes říká sociálně nepřizpůsobivé děti. Tehdy ani naše rodiče nevěděli, že jsme sociálně nepřizpůsobivé děti, takže se s tím nedělalo mnoho zbytečného povyku. Pokud se překročila někdy mez únosnosti, řešilo se to tehdy osvědčenými, široce praktikovanými způsoby. Stačilo pár ran bičem, nebo namočeným řemenem, či hadicí, nebo šňůrou od žehličky. Nejenom vlastní rodiče, ale i jiní rodiče nás takto ochotně vychovávali, pokud se naskytla sebemenší příležitost. Vzpomínám s úctou na našeho pana kaplana, který mě v hodině náboženské výchovy neúspěšně honil rákoskou pod učitelským stolem. I když při mši svaté dokázal měnit víno v krev Kristovu, mě nedokázal trefit rákoskou ani jednou.
Protože jsem od doby, kdy jsem se naučil číst, četl stále dokola o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, nedokázal jsem krást v místním konzumu bonbony - jak bylo téměř všeobecným zvykem - a byl jsem v tomto směru brán jako bojínek. Zimní sněhové bitvy žáků z jednoho konce obce proti "nepříteli" z druhého konce jsme vylepšovali kamením zabaleným do sněhových koulí. Po zásahu takovou koulí vypukaly zuřivé hádky. Pokud si vzpomínám, nikdo se nikdy nepřiznal. Pak už nezbylo, než sehnat klacky a snažit se zahnat tu zákeřnou holotu do její poloviny obce, což se téměř nikdy nepovedlo. Nikdo nechtěl ustoupit a zapřičinit tak nesmytelnou ostudu svému milovanému konci obce. Všichni jsme znali heslo českých interbrigadistů : U Madridu se bojuje za Prahu! My jsme, vědomi si tohoto hesla, bojovali urputně uprostřed obce za své posvátné ulice.
V létě a na podzim jsme se věnovali polním pracím a především sklizni cizího ovoce a zeleniny, pokud úroda nebyla hlídána psy a hlídači, které jsme podezírali, že za války museli sloužit u Waffen SS.
V létě jsme také věnovali velikou pozornost vodním sportům. Mimo plavání jsme také jezdívali na vyřazených dřevěných elektrických stožárech. Při příchodu ke splavu na našem potoce jsme nejdříve důkladně prohledali všechny křoviny podél břehů potoka. Všechna nalezená chcíplá telata plovoucí po vodě ke splavu (či skrývající se v křoví u břehů) byla do jednoho pečlivě odstraněna, odstrkána větvemi ke splavu a shozena ze splavu. Totéž čekalo husy a kachny pochcípané z neznámých a nás nezajímajících důvodů. Až mnohem později jsem zjistil díky cestopisům, že sedláci v naší obci byli vlastně vzdělanci, kteří iniciativně převzali metodu vodních pohřbů drůbeže a dobytku, která se praktikuje v některých zemích dodnes.
Pak jsme nějakou dobu čekali, až odteče určité množství vody přes splav a neztrácejíce čas zbytečnými konzultacemi s okresní hygienickou stanicí v okresním městě jsme naskákali do teplé, málo průhledné vody, ze které jsme se mohli radostí pominout. Po každém vylezení z vody z nás kapaly tmavé kapky a středem hrudi a břicha nám dolů tekly tmavé čůrky vody. Voněli jsme bahnem a prožívali jsme nádherné okamžiky, na které jsme se po zbytek roku těšili.
