Po celý ten den vládl na Starém bělidle nebývalý ruch. Paní kněžna předtím přivítala na zámku návštěvu z nejvzácnějších, knížete Metternicha a požádala babičku, aby i pro jeho Bezkonkurenční urozenost uspořádala ukázku z toho, čím žije prostý lid. Babička se rozhodla pro tzv. Volání deště v mimořádně působivém podání Viktorky. Ještě před večerním příjezdem panstva byl zavřen do sklepa pes Sultán kvůli xenokracii (nadvládě cizinců) a xenofobii. Nesnášel německy mluvící osoby.
Kvůli důstojnému přivítání urozených hostů se Proškovic rodina na tři roky zadlužila, aby se hosté mohli na Starém bělidle cítit téměř jako doma. Kníže jako obvykle nepostrádal galantnost a šarm, takže zábava potěšeně plynula až do chvíle, kdy se ze tmy ozval výkřik, po kterém hosté ztuhnuli a vyschlo jim v krku. Výkřiky se pak opakovaly a na splavu se objevila žena, která vydávala i další těžko popsatelné zvuky, které hostům vyvolávaly chvění po celém těle. Přestože kníže prožil už leccos, neubránil se pohledům ke kočárům a přemýšlení o tom, zda stihne včas doběhnout ke kočáru. Naštěstí se strhl prudký liják, Viktorka zmizela a panstvo se uchýlilo pod střechu.Panstvo bylo nápadně zamlklé, vstřebávalo nedávno prožité a také babička byla očividně ohromena, a to z toho, že se spustil tak příhodně liják.
Kníže pán se pak - po nabrání zdravé barvy do obličeje - babičky zeptal, zda by ji neurazil nějakým tím grošem. "Ale co vás nemá, Jasnosti, hanbou bych se musela do země propadnout, kdybych nějaký ten groš od vás nedočkavě vzala." Až po odjezdu vrchnosti a až potom, co se babička ujistila, že na Starém bělidle nezůstal ani žádný lokaj, si babička odplivla a řekla k osazenstvu Starého bělidla : "Holota jedna pánská, lakomá. Viděli jste, jak se chtěl praštit přes kapsu? Pár grošíků by chtěl pustit!"
