Utkání Evropského poháru. Kdo by neznal současné hráče Plzně, musel by se domnívat, že do Evropského poháru nasadila Plzeň nezkušené hráče z plzeňské juniorky spolu s bývalými hráči Plzně, kteří už skončili s fotbalem a přišli rádi vypomoct. Plzeňští "staří pánové" předvedli fotbal, jaký si hrají pro radost bývalí hráči na malých pláccích, nebo hřišťátkách s házenkářskými brankami. Neznalý divák jistě ocenil, že se pánové snažili, i když už asi netrénují pravidelně, spíše jednou za měsíc. Člověk žasl, co všechno dokáže netrénovaný hráč silou vůle. To se to Rumunům hrálo, když pravidelně trénují a trenéři dbají na výbušnost, techniku v pohybu, na běh, na který se dá dívat. Na odraz při hlavičkování a na prvky současného fotbalu. Takový Alibec byl ukázkou hráče, který rád sprintuje, rád a správně trénuje a pak je radost jej na hřišti sledovat. Naši fotbaloví experti ho jistě ocení, proč by také ne. Alibec vypadá jako sportovec, nikoliv jako fyzický slabý, neduživý, pomalý, nepřesný plzeňský "bývalý" hráč, kterému chybí výskok, výbušnost, fotbalová elegance. V Evropě je dnes rozšířeným zvykem přijímat míč v běhu, nečekat neuspěchaně až míč k hráči dospěje a pak jej neuspěchaně, rozšafně zpracovávat. Na plácku za stodolou je to možné a na některých ligových hřištích také. Jen tak mimochodem, je to důsledek tréninků, ve kterých se vytvoří návyk čekat na míč, nestartovat bleskově proti míči a nedělat překvapivé věci (např. překvapivé přihrávky) a místo toho hrát předvídatelně.
