Pobíhal tam jako nešťastný občan, v nevalné bundě a kalhotách kalně šedé barvy, chyběla mu jenom síťová nákupní taška v ruce. Jakoby čekal na vlak, který má obrovské zpoždění a on přitom spěchal. A stále se rozčileně na někoho obracel, pořád byl neklidný, bylo vidět, že to nezvykle těžce prožívá. Tatam byla jeho povznesenost, bohorovná, neměnná maska, jakou jsme viděli po léta. Najednou to byl ustrašený, vyplašený občan, který není dva kilometry nad věcí.
Člověka potěší, když vidí v úzkých nafoukánka, kterému vždy koupili majitelé klubů téměř každého hráče, na kterého si ukázal. Vidět nešťastného, nejistého Mourinha, jak se přestane ovládat a běhá u postranní čáry jako zoufalý, ustaraný občan, kterému pořád nejede a nejede vlak - to jistě potěšilo spoustu televizních diváků. Takový všední, nevýrazný, tuctový občan, který se přestal ovládat. Škoda, že mu nikdo nepodal nákupní tašku, nebo úřednickou aktovku, to by dojem umocnilo nečekanou a neopotřebovanou uměleckou významovou rovinou. To by koukal i sám Emir Kusturica, velký milovník fotbalu.
