Moji starší bratříčci (za protektorátu školou povinni) čekali, až pojede na koni přes naši rodnou obec do sousední vsi pan hrabě k tamějšímu panu farářovi na partii šachů. Pan hrabě jezdil vždy ve stejný čas a roztomilí bratříčci jej vždy vesele vítali se vztyčenou pravicí a zvoláním : "Heil Hitler!" Pana hraběte to vždy potěšilo, nebo se jen tak tvářil, že má velkou radost a sáhl do kapsy, kde měl vždycky pro takové děti něco dobrého.
Moji bratříčci, když už se válka chýlila ke konci, pochopili, že je už nejvyšší čas něco dělat proti nacistům. Když se v našem domě utábořili němečtí vojáci, bratříčci v nestřežených okamžicích lezli tiše po žebříku na půdu, kde Němcům kradli z bedýnek munici. Není vyloučeno, že tím mohli některým partyzánům nebo Spojencům zachránit život.
