Bral jsem to jako nadsázku

Kdysi jsem byl v Bezně fandit jednomu mužstvu, ve kterém hrálo hodně mých kamarádů. Varovali mě, ať  nehulákám jako obvykle. V Bezně prý s takovými komunikují jenom vidlemi. Pochopitelně jsem řval jako pavián. Pak mi napadlo podívat se za sebe. Za mnou stálo nějaké ošklebené individuum v holínkách a s vidlemi. Ten radostně blbý úsměv mi nadlouho utkvěl v paměti. Začal jsem nenápadně popocházet, individuum pořád za mnou. Naštěstí zápas brzy skončil a já jsem byl u autobusu dřív než domorodec.