Až budou "naše" kulturní elity rozčarované z výsledku voleb opouštět naši zem, nedoporučuji odlétat čtyřmotorovými tryskáči na Havaj, ale po vzoru pobělohorských emigrantů rozloučit se s rodnou zemí na česko-německém pomezí. Pochopitelně za přítomnosti televizních kamer a bulváru. Opustit rodnou zem se sluší pěšky, s ruksakem na zádech a dvěma starými kufry v rukou. Při posledním rozloučení na hraniční čáře je třeba vytvořit dojemnou skupinku, obrácenou čely do vlasti, neskrývat slzy. Hlavy musí být svěšeny, někteří musí klečet, někteří budou mít ruce sepjaté k poslední modlitbě ve vlasti a někteří musí líbat s pláčem rodnou zem. Všichni musí mít ošoupané, zalátané šaty. Zdeněk Svěrák jako dominující, důstojná postava, připomínající Jana Amose, bude středem scény. Při té příležitosti vyvrátí jako nepravdy zprávy o tom, že byl o hodně déle v KSČ než Miloš Zeman.
V Německu by jim mohl poskytnout azyl na svých panstvích jejich noblesní přítel, kníže Schwarzenberg. Pokud by se dotrmáceli až do Švýcar, tak zde by se mohli obrátit na známého filantropa Bakalu, který je znám nejen jako přívrženec Pravdy a Lásky, ale také jako bohulibý, ustaraný a zodpovědný majitel 40 000 bytů na Ostravsku, které mu byly svěřeny za nevelký peníz při privatizacích na severu Moravy.
Budeme se za Vás modlit!
