V onom prehistorickém roce byly lesy severokosmonoských kmenů plné černé zvěře, medu a lesního ovoce. Marně však pátrali nenechaví Jihokosmonosci po jejich nejoblíbenější dobrotě - po divokých kancích. Pokud Jihokosmonosci vůbec v něčem vynikali, tak to bylo v přípravě kance. Deset způsobů přípravy kance na rožni podle jihokosmonoských receptů znalo celé Pojizeří.
Moudří a důvtipní Severokosmonosané "vyrobili" ve svých lesech tolik falešných kančích stop, že bylo nad síly Jihokosmonosců se v té spleti orientovat. Navíc se Severokosmonosané již běžně jednou měsíčně umývali v Jizeře, takže kanci nebyli již na vzdálenost dva kilometry varováni lidským pachem, jako tomu bylo v případě jihokosmonoských pytláků.
Připomeňme si toto nádherné období z dějin severních Kosmonos alespoň malou ukázkou z milostné básně vytlačené a pak vypálené na hliněné destičce z posvátného severokosmonoského jílu. Báseň se přičítá na základě analýzy využití slov básníkovi (z tzv. pozdně podbabského období) Jururu Mumurovi :
Ú, ú, ú, mogori vamale čumba rumba,
droka ulala palarumba,
ú, ú, ú, kolole hirumba.
Do, do, do, sorena, do, do, do.
