Naše tehdejší dorostenecké fotbalové mužstvo v mé rodné obci mělo téměř více diváků než A mužstvo dospěláků.Na křídlech hráli dva Františci. Fanoš na levém křídle neuměl téměř kopnout do balonu, alespoň do okamžiku, dokud nedostal pas za obranu. V tom okamžiku se z Fanoše stala smrtící útočná zbraň. Fanoš vystartoval bleskurychle za míčem a nebylo síly, která by ho mohla zastavit. Řítil se i s míčem k brance soupeře jako býk, nereagoval na kopance přes nohy a ve vhodné vzdálenosti od branky vypálil strašlivou nechytatelnou bombu, a to vždycky do branky a vždy to byl gól. Soupeřův brankář si mohl gratulovat, že to nešlo na něj, protože by ho ta pecka asi zabila. Fanoš měl jednu schopnost, kterou uvidíte málokdy, jedině tak u Ronalda, nebo Garetha Balea. Běžel s míčem přímo k brance a tím se zaměřoval k palbě. Přestože asi nikdy vedení míče netrénoval, dokázal běžet rovně jako po přímé čáře, tím se také zaměřoval na střelbu a na branku a přesně v pokračování směru sprintu vypálil. To bylo jediné, co uměl a stálo to za to vidět. Nejen diváci křičeli nadšením, ale i spoluhráči. Dokonce i kozy, které se pásly v blízké zahradě za potokem, se přestaly pást a drahnou chvíli sledovaly hřiště.
Druhý Franta se proslavil nevídaným kouskem v zápalu boje. Při běhu upadl na kolena a neztráceje čas pokračoval asi tak 10 metrů ve stíhání míče po kolenou. Tentokrát diváci a hráči nekřičeli, ale chechtali se.
Tehdejší trenér během jednoho odpoledne (!) naučil mého kamaráda, který měl mizernou kopací techniku, kopat rohové kopy, a to zrovna jeden z nejlepších rohových kopů. Kamarád, který nikdy předtím rohy nekopal, musel posílat míč do prostoru penaltové značky, nikdy ne do blízkosti brankáře. Míč musel letět vysokým obloukem a snášet se z výšky do stanoveného prostoru. Pokud na něj nabíhají od velkého vápna vysocí hráči, dobří hlavičkáři, nedá se to skoro bránit. Nevím, co mu trenér vyprávěl u rohového praporku, ale kamárad potom dokázal kopat tyto perfektní "rohy" i v zápase.
