Vzpomínky na to, jak jsem hájil svou socialistickou vlast proti imperialistům řinčícím zbraněmi na západní hranici tábora míru a socialismu, mi ještě dnes vhánějí slzy dojetí do očí. Kdykoliv byl vyhlášen v noci poplach, po odjezdu tanků a obrněnců jsem vzal svou dřevěnou dvoumetrovou pušku a procházel jsem se po prázdných rotních chodbách připraven zajmout případné americké diverzanty a předat je - upravené (se všemi knoflíky zapnutými), pochodující ve dvojstupu - do zajetí, do divizního žaláře. Nevím, jestli o mně věděli, ale tankovému pluku Kroměříž se zdaleka vyhýbali. Teprve ve druhém roce mé služby zjistili svědomití důstojníci, že nejsem nikam při poplachu zařazen, takže jsem byl pověřen hlídáním naší roty v době poplachu a dostal jsem na boj s diverzanty jeden bodák. Dvoumetrovou dřevěnou ručnici s otvorem v hlavni, odpovídajícím ráži kanonu Migu15, jsem si ponechal.
Druhou vzpomínku věnuji soudruhu majorovi, náčelníkovi štábu 3. tankového praporu. Tento, jak mi sdělil písař 3. praporu, v přítomnosti tohoto písaře volal rád a často na soudruha majora, velitele 3. tankového praporu : "Majore, ty starej vole!" Tato věta má pro mne stále svůj půvab, takže jsem-li sám v polích jenom se psem, volám po větru : "Majore, ty starej vole!"
Třetí vzpomínka patří varování, které jsem obdržel od zkušených mazáků. Toto varování se týkalo kroměřížských děvčat, uvědomělých svazaček. Tyto soudružky prý rády používají tak zvaný kroměřížský dívčí dvojhmat. Jednou rukou prý obejmou chudáka vojáka kolem krku a druhou ho chytí za ..... .
