V mládí jsem celé léto trénoval naboso. Kecky jsem rozkopal za týden, kopačky náš klub měl jen na neděli, a to jen obvykle o dvě čísla větší. Takže jsme - spolek fotbalových fanatiků - trénovali naboso. Ke konci léta už nebylo do čeho kopnout, protože jsme tehdejší šněrovací míče, určené k tréninku, rozstříleli o brankové tyče a hospodář oddílu odmítal půjčit míče určené k nedělním utkáním, protože by v neděli nebylo s čím hrát.
Výhodou tréninku bosýma nohama bylo získání pozoruhodného citu pro míč a pokud člověk takový, ze začátku bolestivý trénink přežil bez úrazu, získal pak vysoce odolné "pušky", se kterými jsme na trénincích hráli proti "boháčům", kteří měli doopravdické kopačky. Pokud "boháč" nasadil naivně šlapáka okolíkovanou podrážkou, skončil s výronem u doktora. To je v dnešní době nepředstavitelné. Dnes potetovaní adresáti šlapáku se válejí po trávníku a volajíce maminku a tatínka vypadají, jakoby chtěli umřít.
Dnes trénink naboso nedoporučuji, jehly narkomanů jsou všude. Já bych se bál dnes běhat po hřišti i v kopačkách. Pochybuji, že se před tréninky a utkáními kontrolují důkladně hrací plochy.
