Neměl jsem a nemám tzv. krátkodobou paměť. S tímto postižením jsem vystudoval konstrukční průmyslovku a designerskou školu. Obě školy s vyznamenáním. Neumím tančit, neumím si dodnes zavázat obvyklým způsobem boty. Až v pozdním dospělém věku jsem z lékařských knih zjistil, že jsem vlastně inteligentní blbec. Moje IQ je asi kolem 125, pokud se nebude brát zřetel na časové požadavky při testování. Výhodou mého postižení je, že se nemusím obávat zhoršování paměti v důchodu. Já už tu zhoršenou paměť mám od malička.
Přesto jsem ve školách patřil téměř vždy mezi tři nejlepší žáky ve třídě. Až mnohem později jsem pochopil, že jsem měl své metody, kterými jsem se učil, jinými jsem získával respekt u spolužáků a pedagogů. Tyto metody mi umožňovaly bez podvodů a bez velké námahy vystudovat obě střední školy - i bez paměti. Např. večer jsem si přečetl učivo a bylo-li ho třeba pochopit, tak jsem ho pochopil. Do rána jsem všechno obvykle zapomněl, ale o přestávce jsem to v hrůze ofotografoval očima a pamatoval si to asi 20 minut. To byla doba obvyklá pro zkoušení a pro psaní písemek. Takže jsem to zvládl s úspěchem, a to ještě spolužáci s daleko lepší pamětí ode mne opisovali nebo jsem jim musel napovídat. Někteří z těchto jsou na rozdíl ode mne dnes inženýry, na čemž mám vlastně také zásluhu.
Takže shrnu-li to, přestože jsem se téměř nic nenaučil a téměř nic si nezapamatoval, vyšel jsem všechny své školy s vyznamenáním. Není na co být pyšný, ale není třeba něčeho litovat. Potkávám často své bohaté spoluobčany a ti si také na svůj nešťastný životní úděl nestěžují. Někteří, ti statečnější, dokonce říkají, že by s nikým neměnili. A o tom to je, jak by řekl Pitkin.
