"Fotbalový squash"
Je to forma trenažérového tréninku, která se musí provádět individuálně, nebo ve dvojici, max. ve třech hráčích. Moje metody jsou zaměřeny především na individuální technický rozvoj hráče. Teprve hráč - kvalitně individuálně technicky připravený, je schopen hrát kvalitně technicky v kolektivu. Tento postoj, který je samozřejmý u největších fotbalových světových hvězd, není vůbec samozřejmý v českém fotbalu. Protože sleduji odborné názory lidí, kteří mají vliv na směřování českého fotbalu, vím, že v současné době neexistuje žádné řešení technického zaostávání. Dnes například letí heslo : Učit se fotbalu hrou! Proti tomu se nedá nic namítat. Každý, kdo chce hrát fotbal, který má hlavu a patu, musí odehrát spoustu utkání - oficiálních i neoficiálních (třeba bez trenérů někde na travnatém plácku). Bez velkého počtu zápasů nebude z něj fotbalista, ale jenom atlet (s kondicí a taktickou přípravou) běhající podle požadavků trenéra po hřišti, bez "fotbalového šmrncu", což se dá lehce poznat. Budou-li žáci a dorostenci připravováni podle hesla Učit se fotbal hrou!, budou disponovat takovou tou "českou fotbalovou chytrostí", ale žádnou velkou díru do světa s tím neudělají. K dosažení evropských a světových fotbalových výšin jim bude chybět individuální špičková dynamická míčová technika. Přitom s využitím metod trenažérového tréninku je možné docílit vysoké kvality techniky a není k tomu zapotřebí celý dětský a dorostenecký věk.
Odborníci tvrdí, že aplikací nových přístupů již od žákovského věku se náš fotbal posune výše v mezinárodním měřítku. Já tvrdím, že není potřeba celé dětství a mládí hráčů na to, aby se zase zjistilo, že svět je zase dál. Moje metody udělají z každého "dřeváka" fotbalistu, i když už dávno rezignoval na to, že by to mohl někam dotáhnout. Takový potetovaný ligový nešťastník, který už dávno přestal snít o velké kariéře a hlavně o lukrativních smlouvách, může získat do jednoho roku takovou techniku, o jaké se mu nesnilo ani v nejbujnějších snech.
Stačí jenom kreativně, s patřičnou koncentrací a nasazením trénovat na trenažérech. Trenažéry umožňují naučit se individuálně "rychlostní" technice, jejíž úroveň je důležitá nejen pro hráčovu kapsu, ale také pro český fotbal. Někdy mívám dojem, že momentální úroveň dynamické techniky ve světě naše fotbalové experty ze spánku asi nebudí. Berou to asi jako zemědělci - letos se neurodilo, možná se urodí příště. Nyní žádného Nedvěda, ani Poborského nemáme, budeme si asi muset počkat, možná, dá-li pánbůh, se dočkáme už brzy.
Fotbalový squash naučí hráče bleskovým, sebejistým startům na míč, výbušným startům proti míči, zpracovávání míče ve velkých rychlostech tak, aby si míč nedělal, co se mu zlíbí, jak je to vidět na našich hřištích od 4. třídy až po 1. ligu.
Trenažér musí mít jednu odrazovou stěnu vysokou 3 metry a dvě boční stěny, nejlépe také s odrazovou schopností. Stačí tedy tři stěny. Boční stěny mohou být ze vhodných, napnutých sítí. Vzdálenost mezi bočními stěnami by měla být nastavitelná, tudíž aspoň jedna stěna přemísťovatelná. Boční stěny nemusí být vysoké tři metry. Na vyšší stupeň tohoto způsobu tréninku je možné pak používat malé přenosné odrazové stěny, které se umísťují různě ve squashové ploše, a to pro trénink pohotové reakce na rychlé odrazy míče. Přenosné stěny mohou mít nikoliv svislé, ale šikmé odrazové plochy pro zvýšení nahodilosti, nečekanosti, pro přiblížení se zápasovým situacím, což je vlastně základem "filosofie" trenažérového tréninku. Tato metoda nemá sloužit přípravě pro vystupování ve varieté, ale pro získání dynamické techniky pro soudobý fotbal, pro neustálý "boj z blízka".
Míč se nakopává na odrazovou stěnu a pak se proti odraženému míči startuje a vrací se zpět na stěnu. Na rozdíl od fotbalového boxu se pracuje ve větší vzdálenosti od zdi, rychlost tréninku se postupem doby a dosahováním vyšších stupňů kvality stále zvyšuje, obounohost získaná fotbalovým boxem se dále vylepšuje při střelbě na stěnu a při startech proti míči, kdy nesmí mít žádná noha přednost. Po určité, seznamovací době se začne s osvojováním práce s míčem po bleskových startech. Účelem tohoto způsobu tréninku je naučit se řešit bez váhání nečekané situace, osvojit si přizpůsobení kroků k úspěšnému konání s míčem, který se bude pohybovat po odrazu v různých výškách. K tomu je potřeba ovládnout kopy ve skluzu, ve výskoku, v pádu, hru hlavou po letu vzduchem, kopy patami, nůžkami a také tzv. "nůžkami dopředu", tedy nikoliv přes hlavu. Tuto metodu - nůžky dopředu - dnes již téměř nikde nevidím. Přitom je to výborný prostředek na vyřešení situace, když nevyjdou kroky. Také na střelbu bez přípravy, když míč je třeba po dopadu na zem a po odrazu půl metru nad zemí. Kdysi to v 60. létech používal střední obránce Benfiky Lisabon Germano. Míč efektně po odskoku od země bez tlumení ihned posílal přesně kupředu na útočníky. Při nůžkách dopředu hráč střílí čelem k brance, tedy nikoliv přes hlavu. Hlavu má stále nejvýše z celého těla, tedy nikoliv u země jako u klasických nůžek. Při běhu kupředu vyskočí do vzduchu a střihne přitom nohama kupředu a zasáhne míč. Takže by se to dalo také nazvat "nízké nůžky", při kterých hráč stále vidí bránu. Snadno naučitelné a vysoce efektivní.
Po zvládnutí trenažérového tréninku ve vysoké kvalitě, a tou kvalitou se rozumí jenom nejvyšší evropská kvalita, není žádným problémem praktikovat tento trénink na stěně v kombinaci s intermitentním tréninkem rychlostní vytrvalosti. Trenažéry se nemohou používat jenom jako prostředek k nezávaznému, pohodlnému pinkání na stěnu. Rychlé starty proti míči se na trenažéru se dají naučit velmi rychle, běžnými metodami tréninku se dají naučit jen stěží. Přestože jsem nebyl moc rychlý, byl jsem považován za rychlého, protože jsem díky tréninku na vratech stodoly mohl startovat na míč dříve než rychlí soupeři. Mohl jsem totiž při zpracování míče nezpomalovat a také mi bez problémů vycházely kroky. Také vypichování míče libovolnou nohou a bez faulování se dá řadit mezi pozitiva této metody.
Ještě jsem nikde nečetl informaci o tom, kolik milionů stála české kluby "jednonohost" fotbalistů v evropských pohárech, když hráči nebyli schopni dorazit zblízka míč do brány jenom proto, že neumějí zakončovat oběma nohama. Tuto lehce odstranitelnou nedostatečnost jsem vyřešil v patnácti létech za měsíc tréninku na vratech od stodoly. Tehdy jsem neměl k dispozici dnešní odbornou literaturu, ve které se tvrdí, že někdo se nemůže naučit kopat druhou nohou, protože to souvisí nějak s mozkem. V odborných pramenech autoři často bez ověřování přebírají cizí odborné informace a uvádějí je ve svých pracích a pouze uvedou, odkud čerpali.
