Kvalitní vedení míče bylo důležité za každé fotbalové éry. Dnes je veledůležité, protože je důležitou součástí brejků, s pomocí kterých se dají překonat i dobré obrany.
K tomu, aby nácvik vodění míče měl vůbec význam, je třeba nejdříve zvládnout tzv. "fotbalový box", to jest trénink pohotovosti nohou a citu pro míč na odrazových stěnách. Protože slušný fotbalista - na rozdíl od ligových potetovanců - by se styděl neumět kopat oběma nohama, naučí se fotbalovým boxem kopat oběma nohama. Pokud máte jistotu, že netrénujete na skládce injekčních stříkaček, zkuste také fotbalový box bosýma nohama. Pochopíte pak mnohé.
Jako odrazová stěna postačí v nouzi vrata od stodoly, prkenná stěna, nebo cihlová zeď. Naprosto nevhodná je sousedova zeď čerstvě zateplená polystyrenem nebo minerálními vlákny. Začíná se ve vzdálenosti metr od zdi, míč se nakopává na zeď a ihned se vrací na zeď zpátky. Napřed lepší nohou, po získání citu v lepší noze pak i horší nohou. Poté se již trénuje oběma. Rychlost tohoto "tance u zdi" se postupně zvyšuje, kope se různými částmi nohy. Časem se pak mění vzdálenost od zdi, rychlost se zvyšuje, cílem je dosáhnout superúrovně, vrcholu svých možností. Při utkání potom nožičky budou při soubojích kmitat jako pěsti boxera.
Jedním z rysů fotbalových hvězd je snaha o precizní provádění technických detailů. A to při utkáních, při atakování soupeři. Proto musí nácvik technických prvků být doveden do maxima, na hranice tréninkových možností. Při hře jsou totiž podmínky pro práci s míčem pochopitelně horší než při tréninku. Také tréninkové metody se musí přibližovat situacím na hřišti, v zápase. Pokud se netrénuje trestný kop, hráči nesmějí postávat. Při tréninku s míčem se musí stále pohybovat. Je vyloučeno to, co stále vidím v televizi a na hřištích : hráči stojí v nějaké vzdálenosti od sebe a posílají si míče po zemi, či obloučky, aniž by byli v pohybu. To je ztráta času, pro hraní fotbalu to nemá význam. Již dávno je známá trojúhelníková metoda, kdy hráči se pohybují po hřišti v trojúhelníkové formaci a výhradně v pohybu si nahrávají. Formace se mění, zvětšuje, nebo zmenšuje (jako při hře) a hráči se tak učí přihrávat v pohybu. Po dosažení určité úrovně se obtížnost přihrávek - a tím i kombinace - zvýší rozmístěním většího množství figurin na hřiště.
Nácvik vedení míče se začíná nejprve vedením podle postranní čáry. To kvůli přímočarosti vedení. Nejprve se začíná vedením v malých rychlostech, tedy takových, při kterých hráč dokáže pokopávat míč tak, aby s ním udržel přímý směr, aby se mu míč nepletl pod nohy, aby mu naopak neodlétal daleko, nebo do stran. Rychlost se postupně zvyšuje a práce s míčem musí tomu odpovídat. Míč nesmí dělat potíže, jako to je vidět v televizi i u reprezentantů. Dalším cvikem je vodění míče přímo po postranní čáře. Míč se musí pohybovat stále po čáře, i ve velkých rychlostech. Toto přesné vedení je už z vysoké fotbalové školy, umožní v zápasech "nízké průlety zkoprnělou obranou", to když obránci stojí blízko u sebe - třeba ve vzdálenosti 1,5 m a borec s výbušnými starty si mezi nimi hodí míč a prolítne mezi nimi, než zareagují. Zmínil jsem výbušné starty : ty se opakovaně nacvičují
při vedení míče, a to zrychlováním a zpomalováním běhu s míčem. Ke zvýšení rychlosti se používá běh do kopce, sprint do kopce. Opakovaně, dolů s kopce se pak vyklusává.
Finta Eusébio - to je blesková změna směru na velikém vápně před obránci. To dělal v 60. létech Eusébio, běžel z pole s míčem k obráncům na velikém vápně a ve vzdálenosti, kdy ho nemohli ještě napadnout, udělal bleskový úhyb s míčem třeba doprava, mohlo to být i šest metrů v přímce a vypálil svou pověstnou pecku.
Píši to proto, že k vedení míče patří i přesné manévry s míčem, při kterých se míč musí pohybovat optimální rychlostí v požadovaném směru v bezpečné vzdálenosti od kopaček soupeře, musí být pokopáván tak, aby byl v dosahu, pod kontrolou. Toto pravidlo nedodržují i hráči špičkových mužstev, špičkově to uměli v minulosti Iniesta a Messi. Znamená to například, že manévry s míčem se nezahajují až málem na kopačce soupeře, ale začíná se s přebytkem rychlosti ve vhodné vzdálenosti od soupeře a rychlost je vysoká, ale ne nejvyšší, protože rezerva rychlosti umožní ještě zrychlit ve vhodný nebo kritický okamžik.
