V českém fotbale se pohybuje dost talentů, jako jinde. V českém fotbale se jenom nepohybují úspěšní trenéři kvalitního soudobého fotbalu. Není to ale důvod k zoufalství. Ani v Evropě není dost úspěšných trenérů soudobého evropského fotbalu. Řeší se to tím, že kluby, které na to mají, nakupují drahé fotbalové hvězdy. Harry Redknap, když ještě trénoval Totenham, prohlásil o Manchesteru United (tehdy trénovaném Alexem Fergusonem) asi něco takového : "Trénovat mužstvo s takovými hráči může i moje žena."
Mezi úspěšné trenéry poslední doby patří bezesporu Pep Guardiola a José Mourinho. A také Diego Simeone a trenér německé reprezentace J. Löw. Guardiola a Mourinho jsou "pachateli" toho, že fotbal se teď neustále mění. Dnes se hraje daleko takticky náročnější a kvalitnější fotbal než před rokem 2004. Simeone přišel s neúprosným "bojem zblízka" a s tréninkem k tomu uzpůsobeným. Löw dokázal převzít Guardiolovu přihrávkovou tiki-taku a naučit to reprezentanty z různých klubů. Na rozdíl od hráčů Barcelony mají němečtí reprezentanti vysokou úroveň kondice.
Nové prvky kondiční přípravy přinesl do Německa Jürgen Klinsmann spou s pozvanými americkými kondičními trenéry.
K fotbalovým hvězdám : Nikdo se fotbalovou hvězdou nenarodí. Nikdo to nemá od pána boha. Nepochybuji, že v dějinách fotbalu se objevilo obrovské množství potenciálních fotbalových hvězd, které z různých důvodů nevystoupaly na fotbalové nebe.
V životopisech všech fotbalových hvězd najdete toto společné : Všichni byli fotbalem posedlí. Pro fotbal neobětovali své dětství, své mládí, oni to tak nebrali, protože fotbal byl pro ně obrovskou vášní. Měli své vzory, měli obvykle štěstí na trenéry v dětství.
Náš fotbal zaostává za bohatou západní Evropou. Ten rozdíl je zřejmý každému, kdo se dokáže pozorně dívat a kdo fotbal hraje nebo hrál. Ten rozdíl je výrazný, ale není nezlikvidovatelný. A není k tomu spousta peněz na nákupy hvězd. Zjednodušeně řečeno : stačí naučit hráče hrát tak, jak se hraje nejprogresivnější fotbal v západní Evropě. Což je dosažitelné při splnění určitých podmínek a do dvou let. A bez zbytečných miliard. Pokud znáte pány Petrtýla a Dufka, šéfy z FK Ml. Boleslav, upozorněte je na tento článek, ať se také zasmějí, stejně jako řada čtenářů, která dočetla až sem.
Pokud jste se již zasmáli, mohu pokračovat v šíření "bludů".
Abychom se vyrovnali Západu - těm nejlepším, musíme si nastavit laťku správně vysoko. Tzn. až na samý vrchol. Nesmíme se s tím srát, jak by řekl naturalisticky založený básník.
A pak už si uděláme soupis po léta neodstraňovaných nedostatků českého fotbalu. Mezi nedostatky zařadíme také slepotu a předsudky majitelů klubů, kteří věří, že bez miliard nelze u nás hrát fotbal snů. Neposmívejte se jim, oni to tak vidí na Západě. A tam tomu také kdekdo věří.
Jsou daleko těžší problémy, než řešit nedostatky českého fotbalu. A když takový nepříliš vynalézavý ňouňa, jako jsem já, zná řešení a nedalo mu to příliš práce, pak se naskýtá otázka, jak to, že se už dávno problémy zaostávání neřešily? Jak to, že si nikdo nevšiml, že čeští trenéři nedokážou zvýšit úroveň dynamické míčové techniky na úroveň dobrých a nejlepších mužstev Západu? Kolik talentů na to doplatilo? Na to, aby někdo hrál na úrovni evropské špičky nestačí jenom talent a fyzické a psychické dispozice. V hokeji si to uvědomil Jaromír Jágr po příchodu do Kanady a tudíž konal. Konal tak, jak bylo podle jeho poznatků z NHL třeba. A protože konal velmi správně, patří mezi historickou špičku NHL, což se dá zjistit lehce. Pohledem na historické tabulky bodování hráčů NHL. A navíc dokázal nadchnout svou hrou diváky, hráče i odborníky.
Talent, pracovitost, schopnost úspěšně, prakticky přemýšlet a stále se zlepšovat nejen oficiálními, ale navíc i individuálními tréninky - to je cesta k úspěchu. Až si stotisíckrát kopnete v pohybu různými rychlostmi na odrazovou stěnu a jiné trenažéry, vzpomeňte si pak na mne. Pokud pak nebudete mít na prsou takový menší batoh na peníze místo peněženky, nebude vám nic bránit, abyste řekli : Pane bože, to je vůl, že já jsem mu věřil.
Pokud byste naopak uspěli s pomocí mých metod a chtěli se mi nějak odvděčit, tak já o peníze nestojím, mne peníze nezajímají, mne zajímají nápady a lidé se zajímavými, převratnými nápady. Takže za peníze, které byste chtěli dát mně, pořiďte třeba trenažéry ve své rodné obci. Fotbalový pán bůh vám to nezapomene.
Pokud jde o těch sto tisíc kopů (a třeba i víc) na trenažérech, to je nutnost, to se obejít nedá. Normálními tréninky se to dá zvládnout v českých podmínkách za zoufale dlouhou dobu. Trenažéry tu dobu výrazně zkracují. Trénovat je možné na nich individuálně, ve dvou a třeba i ve třech. Navíc pro každého fotbalistu vyznávajícího míčovou techniku v pohybu, techniku pro hraní zápasů v dnešní době, je to činnost velmi přitažlivá, která se dá provozovat celé hodiny. Zeptejte se na to Michela Platiniho, trojnásobného držitele Zlatého míče. Platini trénoval ve svém bydlišti jako žák celé hodiny na dunících vratech garáže, což jistě vyvolávalo radost sousedů.
Když jsem ve své rodné obci viděl dva bombarďáky, kteří trénovali na vratech od stodoly a když jsem viděl ty strašlivé, životu nebezpečné pecky z voleje, jaké uměli, začal jsem kvůli nedostatku financí trénovat tenisákem a bos na vratech rodné stodoly, u mého rodného domku, v mé rodné ulici, v mé rodné obci a v mém rodném okrese, o rodném kraji už ani nemluvě. Na hrbatém hliněném povrchu dvora s vyčnívajícími kameny to bylo docela zajímavé dobrodružství. Střelba nártem - s tenisákem pohybujícím se po zemi - znamenala střílet koncem nártu, tedy hřbetem palce a hřbety dvou vedlejších prstů. Nepotřeboval jsem si stříhat nehty na nohou, nehty se samy obrušovaly kontaktem s povrchem dvora. Přesto jsem raději trénoval střelbu z voleje a z halfvoleje - tenisákem pochopitelně. To pak na tréninku na hřišti (zase bosýma nohama, měli jsme jen k zápasům staré, i o dvě čísla větší kopačky) kopnout třeba halfvolejem do fotbalového míče (se šněrováním) bylo jako kopnout do obrovské, kožené, napumpované koule - ve srovnání s tenisákem.
Ke konci léta jsme už neměli s čím kopat na bránu, protože muselo zůstat několik balonů na nedělní zápasy. My jsme totiž rozstříleli spoustu balonů o brankové tyče. Někteří bosi, někteří (zámožnější) v gumoplátěných kopačkách, nebo teniskách, či tzv. cvičkách. Cit pro míč v bosých nohách (ztvrdlých od střelby) byl daleko větší než v tehdejší obuvi.
(Pokračování k trenažérům ještě bude. Na to můžete vzít jed z Vaší jedovaté levačky.)
