V ten letní den jsem, paní Tichá, šel Puškinovou ulicí. Slunce svítilo s takovou chutí, až jsem ho podezíral, že za to bere příplatky. Bílá mračna, načinčaná přímo svátečně, plula neuspěchaně oblohou. Kosové a vrabci nepokřikovali, ale hulákali tak, až jsem je musel několikrát napomenout.
Právě jsem si začal, již snad po milionté okouzlen matkou přírodou, šeptem říkat nezapomenutelné sloky ze stěžejní básně největšího neznámého kosmonoského básníka, agrárního lyrika Viléma Chrásta Podbabského (z jeho optimistického dílka "Pole dvakrát vyhnojené", ze sbírky "Zpívající vidle"), když z jednoho domu vyšel ON. Mladíček neslaný, nemastný, ani ryba, ani rak. A dokonce i bez kšiltovky.
Nasedl do auta, které kšiltovkáři obvykle nemají. Nevypadalo totiž jako vyorávač brambor v kombinaci s troskami auta po pumovém útoku v Iráku a s kontejnerem na komunální odpad. Tedy jako něco, v čem kšiltovkáři obvykle jezdí.
Auto bylo nové, nebo téměř nové a ve světlé barvě. Pak jsem jenom již zíral s vytřeštěnýma očima. Nevyjel od chodníku, on od chodníku vystřelil! V mžiku byl na křižovatce Puškinovy s Budovatelskou. Pak to hnal doleva na Hradišťskou. To snad byl kamuflovaný dragster!
Tento špičkový zaměstnanec firmy "Silniční masakry a jatka", tam možná bydlí, proto vás prosím, paní Tichá : Jezděte jinudy do Tesařské ulice. Náraz do dveří auta má katastrofální následky. Na bocích mají auta nevalnou ochranu na spotřebování energie nárazu. Není to jako u deformačních zón na přídi.
Možná se v charakteristice tohoto superpilota mýlím, a v tom případě se mu omlouvám. Třeba je to jenom takový všední, anonymní kamikadze-samotář, který ne a ne se trefit.
