Holandští nafoukánkové v čele s Robbenem prohráli. Naši borci prohráli také. To rozzuřilo baviče K. Šípa. Bohužel, K. Poborský a P. Nedvěd, tedy hráči, kteří trénovali více než bylo u nás zvykem, už nehrají. Trénovali nejen více, ale věděli také, co trénovat a jak trénovat, aby se dostali do evropské špičky. Maradonovský průlet přes tři čtvrtiny hřiště v dresu Benfiky Lisabon, jak jej předvedl Karel Poborský, by se měl vysílat každý večer v televizních sportovních zprávách. Stejně jako kousky, které předváděli on a P. Berger při angažmá v Anglii. P. Nedvěd byl v Itálii mistr přesné, tvrdé střelby a mistr různých druhů přesných přihrávek i té nejvyšší obtížnosti. Právě disponovat lepšími přihrávkami než soupeř je předpoklad úspěchů. To ukázali názorně Rusové v utkání s námi. Pokud Rusové narazí na soupeře s ještě lepšími přihrávkami, než je v schopnostech jejich mužstva, např. Španěly, dostanou s velkou pravděpodobností naloženo oni (Rusové). "Tajemství přihrávek" je to, co je opomíjeno českými hráči a trenéry už léta. V současné době jsou největšími mistry přihrávek v naší lize pánové Štajner a Horváth. Především Štajner o tom ví hodně. Kdoví jak by to vypadalo, kdyby byl nominován.
A nyní dvě vzpomínky : Kdysi v 70. létech hrála československá reprezentace kvalifikační utkání s Dánskem. Dánové tehdy nebyli tak dobří, jako později. Přesto si naši hráči s nimi nemohli poradit, Dánové byli na tu dobu mimořádně běhaví, rychlí a pracovití. Nebyli nijak zvlášť fotbalově chytří. V poločase to vypadalo na nečekanou remizu 0 : 0. Do 2. poločasu nastoupil jeden z největších fotbalových bohů československé fotbal. historie, tehdy už starší, pomalý borec, Slovák Jozef Adamec. Protože byl technicky a ofenzivně takticky o třídu lepší než zbytek hráčů na hřišti, utkání skončilo 6 : 0!!! Jožo Adamec zdemoloval dánskou defenzivu bez nějakého mimořádného úsilí, a to jeho přihrávkami na jakoukoliv vzdálenost, kopanými se zdánlivou snadností. Mimo vynikajícího přihrávače byl Adamec také excelentní bombarďák. Patří také do Československého klubu fotbalových kanonýrů, nastřílel daleko více než potřebných 100 gólů.
Druhá vzpomínka : V přátelském utkání s Itálií, hraném někdy kolem r. 1980, to vypadalo na pěkný nářez. Italové hráli tehdy velmi moderní fotbal. Bylo jen otázkou, kolik obdržíme. Do druhého poločasu nastoupil další československý fotbalový bůh Antonín Panenka a hrálo se úplně jinak. Panenka posílal jednu gólovou přihrávku za druhou a Italové, mistři defenzivy, pochopili, že snadné útočení skončilo, že na hřišti se objevil mimořádně nebezpečný hráč a začali se více věnovat obraně. Nakonec stejně prohráli a mám dojem, že to bylo 2 : 0.
A ještě stará anglická poučka : Přihrávka je základ fotbalu.
