Nádherný kombinační "španělský" fotbal v podání Japonců. Tak dobře pošpanělsku nehráli ani samotní Španělé. Španělům při interpretaci jejich kombinačního pojetí na rozdíl od Japonců chyběly překvapivost, pohyb, ale zato jim nechyběla nudnost nikam nevedoucí přihrávkové hry. To byl fotbal postarších bývalých fotbalistů, kteří už nejsou draví, rychlí a nikdo z nich nedokáže vymyslet a provést něco nečekaného, čím by nahradil chybějící dynamiku.
Belgičané se ukázali jako mužstvo, které podcenilo přípravu na soupeře. Všimli jste si, že se nesmyslně a tvrdošíjně pokoušeli prokličkovávat obranou, přihrávat si nakrátko někde v blízkosti rohu hřiště bez ohledu na situaci ve vápně? Takové zoufalé hře se říká čekání na zázrak. Japonci je měli dobře přečtené. Jakmile se začne s mnoha přihrávkami nakrátko u postranní čáry, je to předzvěstí prohry. Místo hledání jednoduchého efektivního gólového řešení se usilovně a zbytečně vyšívá driblérsky na malém prostoru. Vytratí se výbušnost, ztratí se vhodné prostory k zakončení díky tomu, že se umožní vrátit soupeřovým hráčům do těch potřebných prostorů. Také nepřesnost přihrávek z obrany na ofenzivní hráče přispívala k nedobrému rozpoložení mančaftu. Překvapilo mě, že si se situací De Bruyne a Hazard nedokázali poradit. Teprve příchodem Fellainiho začala hra Belgie mít potřebnou fazonu.
