Olomouc hrála fotbal, na který byla radost se dívat. Jak je možné, že jiní trenéři takovou sympatickou kombinační hru neumějí naučit, nebo ji podceňují. Na české poměry chytří fotbalisté z Olomouce dali lekci boleslavským hráčům hrajícím zbrklý, tvrdý, splašený fotbal nezralých, nezkušených plejerů. Tak jsem kdysi hrál fotbal, když jsem o něm nic nevěděl. Omlouvalo mě, že jsem se tehdy nesetkal s žádným dobrým trenérem, ani s dobrým hráčem. Až později jsem pochopil hodně věcí z fotbalu, když jsem hrál po dvacátém roku svého života s hochy z osmiletek na různých pláccích nebo školních hřištích. A to vždy o prázdninách. Tam jsem pochopil, jak se vyhrává a prohrává. Co vede k vítězstvím a k porážkám. Naučil jsem se stále sledovat celou plochu těch malých hřišť. S chlapci jsem nezávodil v běhu, netrénoval na nich driblink. Zasahoval jsem jenom v posledních chvílích, kdy hrozil gól. Hru jsem řídil přihrávkami a pomáhal jsem hráči, který se dostal do obklíčení tím, že jsem mu běžel na pomoc, aby mi mohl přihrát nablízko. Přihrávku jsem poté, tak jak to dělali Olomoučáci v Boleslavi, rychle odeslal na volného hráče.
Jak prý říkají Angličané : "Přihrávka je základ fotbalu." Přihrávky každého hráče o něm toho hodně říkají. A také o jeho trenérech.
