Byl krásný letní den. Bylo by hříchem nevyjít si na procházku do polí. Paní kněžna s komtesou Hortensií s půvabnými slunečníky nad hlavami se ubírali polní cestou, když vtom je uctivě pozdravil zbožný sedlák Říha sekající trávu u cesty : "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, Výsosti!" A uprdl si tak, že ze stromu u cesty bohatě obsypaného ovocem opadaly všechny švestky. "Šťastný a zdravý to muž," řekla paní kněžna vždy soucítící s chudým lidem. "Ano, neposral se, bohudík," řekla doslovně prostořeká, společensky velmi nekorektní komtesa Hortenzie.
A zde tuto nevkusnou ukázku obhroublého protičeského humoru zřejmě z pera nějakého Sudeťáka ukončujeme. Jak nechutné, dělat si z pobožného českého sedláka Říhy šoufky jenom proto, že to na něj přišlo v ten nejnevhodnější okamžik. Nebudeme pokračovat v tom, co autor (zřejmě pánská podržtaška) zamlčel. Nebudeme se vyžívat v popisu toho, co pak následovalo. Nebudeme zde obsáhle líčit, jak nevychovanou komtesu Hortenzii po dvoustech metrech postihlo totéž jako sůl české země - poctivého, pracovitého sedláka Říhu. Za chvíli poté se začaly dokonce ozývat zoufalé výkřiky samotné paní kněžny, kterou postihlo totéž, co sedláka Říhu a komtesu Hortensii. Z toho, co vítr přinesl až k sedlákovi Říhovi, pochopil sedlák Říha jenom tuto větu : "Probůh, co nám to v té naší zámecké závodní kuchyni uvařili?"
