V roce 1970 jsem seděl se známými studenty v restauraci v Boleslavi. Do restaurace vešel ruský kapitán a posadil se bez dovolení k nám. Celá restaurace koukala na nás jako na kolaboranty. Kapitán vypadal impozantně, vysoký asi metr devadesát, elegantní jako nějaký ruský velkokníže. Veselý a napitý jak carský oficír. Ihned se, aniž jsme o to stáli, představil. My kamarádi jsme byli červení hanbou. Kapitán se první věnoval Pavlovi. Objal ho kolem ramen a zařval : "Ty krasivij čelověk!" Totéž zařval ukazuje na mne. Pavel se mu vytrhl z objetí a řekl mu : "Neser mě, nebo ti ji natáhnu!" Kapitán zvolal něco, co nám vyrazilo dech : "Ja nět komunist, ja fašist." A pak se začal omlouvat za osmašedesátý rok. Vzpomněl také na to, jak někde na Litoměřicku, když koukal z věže tanku, dostal rajčetem. "Ja smatrju, čto éto? I vot pamidor (rajče). Vazmu i paprobuju. Charošij pamidor. I ja zakričal : Charošij pamidor, spasibo. Jiščo adin, pažalsta." Ihned jich přilétlo mračno.
To už jsme pochopili, že to odpoledne se nudit nebudeme. Kapitán vyprávěl, kde už sloužil, ukazoval snímek své rodiny a přitom se rozplakal. Proklínal bolševiky a my jen zírali. To byl chlapák, tvrdý velitelský typ jak z ruských válečných filmů a přitom mu tekly zoufalstvím slzy proudem. Pak tam přišel nějaký místní komunista, který uměl rusky. Pozval ho ven, kde mu domlouval, ale kapitán nehodlal brzdit. Český soudruh pak přišel ještě jednou k našemu stolu, aby kapitánovi, kterého to nezajímalo, řekl, že se za něj stydí. A my jsme, jak se tehdy ve Varšavském paktu říkalo, setrvali s kapitánem v dlouhém, srdečném a přátelském rozhovoru.
Když jsme navečer odcházeli, všichni jsme podali kapitánovi ruku.
