Vítr, Ku-lišáku, skučí a vyje prastará poselství kosmonoských čarodějnic. Vrch Baba se halí do syrových mlh skrývaje bezuzdné orgie divoženek a lesních duchů všech kategorií. Jako symbol posledních nadějí to vzdal i pazdeřík sídlišťový a odletěl za sluncem a teplem. Ráno mě již neprobudí jeho něžný zpěv připomínající dunivé bubnování : buch, buch, dus, dus, buch, buch.
Plakaje odcházím do polí, kde uléhám do studené brázdy se psem pod hlavou a čtu ve svazečku rukopisných básní Viléma Chrásta Podbabského : Zmar, zmar, nic než zmar! A jaro k uzoufání daleko. Bohové, ó, bohové, proč, proč jen proč?
