Někdy po Hebké plyšové revoluci (HPR) prý řekl : U nás nebude vykořisťování, u nás budou mít všichni práci.
Sice neřekl, zda to bude dobře placená práce, ale byla to moudrá slova. Za sebe mohu prohlásit, že po 14. hodině mě nikdo nevykořisťoval a v noci, když jsem spal, také ne. V pracovní době jsem neměl čas dívat se kolem sebe, zda mě někdo vykořisťuje, protože jsem makal, až ze mne stoupala oblaka vodní páry. Také jako jedinému ve firmě mi neříkali jednatelé firmy (hladíce mě přitom po mojí veliké vodnaté hlavičce), že jestli se mi nelíbí, že mohu jít, že na ulici čeká 10, 30, 50, 100 dalších. Já jsem jim chtěl říct, aby také šli, pokud se jim nelíbí, na ulici že čeká tisíc takových dalších, jako jsou oni. Ale nikdy jsem se k tomu nedostal, protože kdykoliv jsem je potkal, hned jsem si běžel pro něžné pohlazení mé obětavé, veliké a vodnaté hlavičky. Jak přišli mojí milovaní manažéři na to proměnlivé množství dalších lidí čekajících na ulici na práci v naší firmě, nevím dodnes. Každopádně ti lidé nečekali přímo v ulici naší firmy, asi to bylo v nějaké jiné ulici.
Také nám jednatelé říkali, že vykořisťujeme my je, nikoliv oni nás, že si ani tu podminimální mzdu, kterou nám dávají, nezasloužíme, že okrádají tím sebe, svou rodinu, své nezaopatřené děti. Přiznám se, že my jich bylo líto a dělal jsem přesčasy zadarmo, aby jejich děti nestrádaly nedostatkem.
A oni mě měli za to rádi a podle nálady mi udělovali někdy důtky s výstrahou za mé, někdy nedisciplinované chování, jindy mi zase dávali zvláštní odměny za mimořádné pracovní výkony. Když jsem se chystal do důchodu, nechodili mi říkat, abych již vypadl, že na ulici čekají desítky takových, jako jsem já. Když přišli manažéři z jiných firem, tak jim mě ukazovali a říkali jim, aby si někoho takového pořídili, že jsem taková ta "duše firmy", což spolehlivě rozveselilo moje spolupracovníky.
